Volná noha (1989)

Volná noha není vůbec špatný film. Herecké výkony jsou většinou slušné, i když se v něm sem tam najdou i slabší pasáže, překvapí poměrně svižný střih a velmi slušná kamera (není ovšem divu, když za ní stál F. A. Brabec). Pokud jde o režii, neurazí ani nenadchne a je vlastně taková trochu "neviditelná". Samostatnou kapitolou je výtečná jazzová hudba, u níž ovšem neumím rozhodnout, do jaké míry je skutečně dílem Zdeňka Zdeňka a kolik je v nich naopak v titulcích filmu nepřiznaných skladeb Laczo Deciho, který byl v době natáčení filmu už dobrých pět let v emigraci a tudíž samozřejmě nemohl být nikde přímo zmíněn či připomenut. Jako jeho skladby ovšem ve filmu obsažená hudba opravdu zní... To nejpodstatnější je zde ovšem příběh, který tvoří v podstatě do děje filmu pospojované vtipné historky Laca Decziho. Ty jsou nepochybně z části vyfabulované a odpovídají poměrně přesně pábitelskému žánru, jemuž se Laco rád věnuje i dnes. Tvůrcům ovšem zjevně povídkový formát filmu nepřipadal dostatečně silný a tak se jej rozhodli "vyfutrovat" ještě čímsi "závažnějším". Přesně v duchu tehdejší uvolňující se perestrojkové situace se tudíž sem a tam, byť velmi opatrně, "tepají nešvary" tehdejší socialistické společnosti a kromě toho se vede poněkud absurdně vyostřený zápas mezi takřka undergroundově podaným "autentickým" a "pravdivým" jazzem a "ohavným" popem, podaným zde téměř jako jakési svrchované zlo... Tedy ne, že by to Laco tak nějak neprožíval, jenže pro něj to daleko spíš byl zápas mezi tím co komunistům nevonělo a tím co jim naopak vonělo velmi, než otázka žánru samotného. Vždyť Laco hrál nejen ve své Celule, ale i ve velmi konvenčním TOČRu. Samozřejmě šlo především o vztah k režimu a o to, jestli neohne hřbet právě před ním. To je sice hrozně hezké a bylo by fajn o tomhle zápase natočit film, ovšem musel by jej režírovat jiný režisér než komunistickému režimu vytrvale poklonkující Matula. Místo střetu tvůrčí svobody s totalitní mocí sledujeme pouze hru na zlý pop a hodný jazz a to celé bez toho, že by tyhle dvě soupeřící veličiny fungovaly právě jako metafora střetu svobody s totalitou... Kombinování lyrických, bezstarostných veselých historek s dramatickým střetem svobodného jazzu s úplatným popem také rozhodně nevedlo k jakékoli výraznější dramatické stavbě a režisér je prostě jen tak mechanicky řadí za sebe, Je proto asi škoda, že nezůstalo u těch "nic neřešících" vtipných historek které si prostě a jednoduše plynou aniž by něco vážně řešily. Naopak oním existenčne-exstenciálním rozměrem je film zbytečně zatěžkán, aniž by ovšem zároveň výrazně lépe držel pohromadě nebo někam gradoval... Celkový dojem: 70%

Zábavný československý snímek, ve kterém se sešli Marián Zednikovič s Jiřím Schmitzerem, vypráví o volném životě dvou kamarádů milujících jazz a kteří ho také pravidelně chodí po večerech hrát do klubů. Mají naprostý smysl pro humor a dokáží toho smysluplně využít za každých okolností. Další zapomenutý snímek u kterého je to naprosto bez důvodu. Úplná komedie to sice není ale v jistém slova smyslu umí potěšit. Dnes je zajímavostí, že si tu zahrála i Lucie Bílá, která si vlastně střihla sama sebe a coby úřednice se tu mihne Michaela Jílková. Byť se v dějové zápletce jedná o starší muže, kteří by měli být ve svém věku přeci jen usedlejší, vyhnuli se tvůrci jakéhokoli moralizování, takže je snímek plný radosti a života. Nenudí, neurazí a je vcelku svěží.

Zapomenutá komedie o dvojici jazmanů co žijou na volné noze. Nejhezčí jsou ony scénky z nádražního domku pro cestující ve vlaku. To je taky důvod proč jsem si ten film sehnal, kdesi to bylo v úsměvech. Rovněž pěkný jsou blbosti co dělají v tom překlápěcím výtahu. Film který by si zasloužil uvedení v tv místo x krát reprízovaných jiných komedií.

Komedie o dvou jazzových muzikantech, které výborně ztvárnili Marián Zednikovič a Jiří Schmitzer. Film obsahuje spoustu skvělých vtipných scének a hlavně je o muzice, o muzice a ještě jednou o muzice. Některé situace jsou opravdu hodně bláznivé a hravé. Úplně jsem rozuměl těm dvěma, o co jim v životě jde, srandu, kterou dělali, prostě ve všem jsem se dost viděl. Perfektní jazzovou hudbu složil skladatel Zdeněk Zdenek. Je obrovská škoda, že tento film úplně zapadnul a žádná televize ho nevysílá (snad jen kdysi běžel na CS filmu). Částečně za to může revoluce, kdy zapadlo více takových kvalitních filmů. Volná noha je toho jasným důkazem. Scénárista Jiří Šebánek se rolí trumpetisty, kterého hrál Marián Zednikovič nechal inspirovat kultovním jazzmanem Lacem Déczim. Příběh se odehrává v době normalizace a muzikanti na volné noze se moc policajtům, nebo výběrovým komisím nelíbili (pár scének stojí za to, hehe). No a abych nezapomněl, Jana Švandová opět rozhoupe dudy!

Příjemná komedie Júlia Matuly. Škoda, že už nic dalšího nenatočil. Hlavní hrdina stále bojuje na několika frontách. Především s Veřejnou bezpečností, jejíž příslušníci nemohou pochopit, že není nikde zaměstnán a živí se spotřebou. Dokonce příslušníci ani nemají žádné stížnosti od zaměstnavatele. No bodejť, když je na volné noze. V prvních deseti minutách filmu se to jen hemží příslušníky. Tady můžeme porovnat, jaké zásadní společenské změny u nás proběhly jen několik málo měsíců po dokončení filmu. Napřed všechno důsledně kontrolované a svázané nařízeními a za krátkou dobu v jiném extrému, kdy vše, co není zakázáno, je povoleno a bezmezná svoboda jednotlivce může dokonce ohrožovat svobodu celé společnosti. Další boj svádí hlavní hrdina s nabídkou dělat komerční muziku. Je to však skalní jazzman a opět odolá. Musí také překonat léčky vdavekchtivých žen ze svého okolí, což rovněž není jednoduché. Vzhledem k nabízenému „materiálu“ (Pleštilová, Bílá, Švandová) je těžko uvěřitelné, že odolal. Velký boj vede Zednikovič za získání vhodného místa pro život a svou tvorbu. Nakonec nalezne klid v zapomenutém drážním domku. Společně s kamarádem zde předvádějí žertovné kousky pro pobavení sebe i cestujících. Zednikovič neskazí žádnou legraci. Mimochodem bych rád věděl, čí to byla noha za jeho krkem v těch neckách. Jeho určitě ne. Za pozornost stojí jistě i výkon Jiřího Schmitzera, který nám předvádí, čeho všeho je schopen muž, aby získal ženu. Ve své poslední roli se zde objevil Jaroslav Štercl. Svůj názor vám sdělili hoši Gek a Čuk.