Indiáni z Větrova (1979)

Více než nějakém příběhu je film postaven na hereckých výkonech malých hrdinů a hrdinek. Není divu, protože s dětmi to bolševičtí filmaři uměli opravdu mimořádně dobře a troufám si říct, že naše dětské filmy bývaly absolutní světovou špičkou. Bývaly. Bylo vážně zajímavé sledovat kroužek dětí kolem ohně a většinu z nich poznat.

Film jsem znal již z dětství, jeden z té hromady dětských filmů, které se točily u nás za socíku a mám z nich většinou příjemné, nostalgické vzpomínky. Nyní jsem se na stará kolena podíval na Indiány z Větrova znovu, a musím říct, že jsem si ho užil. Příběh je přímočarý, téma adopce dětí je tu dobře zakomponovaná do děje, a hlavně jsem se vůbec nenudil. Nejvíc jsem si užíval rošťárny a zejména docela povedené hlášky malého Fandy, ten byl jednak roztomilý, ale zároveň dokonale přirozeně to hrál. Dále hudba Deža Ursinyho byla příjemným kořením filmu, no a konec mě docela i dojal.

Film z prostředí dětského domova, kde i kamarádství mezi generacemi rezonuje emocemi. Pěkný film a kdo ho odsuzuje kvůli politické době - je u mě blb ! Nejsilnější scéna, kdy starší indián "náčelník" říká svému mladšímu bráškovi ať jde do nové rodiny, která o něho projevila zájem - že je to to nejlepší, co ho mohlo potkat...

Přiznávám že tomuto dílu nadržuji (níže vysvětlím proč) a odpouštím mu jak vypráví o hodných pohraničnících, kteří hlídají, aby nikdo neutekl z naší krásné socialistické země. Strejdové pohraničníci na ně pošlou vycvičené pejsky, aby je roztrhali, nebo je rovnou zasypou dávkou ze samopalu. To vám samozřejmě ve filmu neukážou, možná tak rozborku a sborku toho samopalu v kasárnách. Bez hnusného politického tónu, by to byl zajímavý film s dobře hrajícími dětmi, melancholickou atmosférou a smutnou hudbou. A teď k tomu proč tomuto filmu nadržuji. Z prostého důvodu, točil se u nás doma. Bitva ve filmu byla v písečném lomu za naší vesnicí u odstaveného strýcova bagru. Vlčák patřil pánovi z naší ulice, kterého jsem s jeho psy vždy vidíval chodit kolem našeho domu, protože generaci za generací profesionálně cvičil další a další vlčáky a myslím, že tam chodí dodnes, ale já už tam nejsem. Dokonce si ve filmu zahrál zlého pána na kterého zaútočí hodný pes. Některé děcka ve filmu mluvijá našim nárečím a vrchol nostalgie tomu nasadili filmaři, když indiánský náčelník Přemek měl rande s Lidkou „Lehkým vánkem“ a sedli si na pokácený agác před naším vinným sklépkem. Ve filmu sem nehrál jedno z děcek v komparzu eném proto, že sem byl eště hodně malušenký.

Příjemný pohodový film, jehož hlavním ústředním motivem asi nejsou ty klukovské války nebo starost o vysloužilého psa, ale spíše přátelství mezi dvěma kluky z dětského domova, které dělí velký věkový rozdíl, ale podobný osud. Jen ten motiv s adopcí mi přišel ke konci dost uspěchaný. Na druhou stranu, podobné problematice se zase do detailu věnují jiné filmy o adopcích, např. Pozdní léto. Jak bylo mnohokrát psáno, takové filmy už se netočí. Těžko říci, jestli by na ně dnešní dětský divák čekal, ale každopádně jsem rád, že jich tolik vznikalo dříve. A byl bych rád, kdyby naše generace nebyla poslední, kdo je ocení.