Tři tváře Evy (1957)

Jako studijní pramen pro uchazeče o studium psychologie to historickou vypovídací schopnost asi pořád má (minimálně proto, že ukáže mnohočetnou poruchu osobnosti víc než jen jako slovníkové heslo). Jinak je to ale straaaaašně strnulý kus, působící o dvacet let starší, než ve skutečnosti je. Kdyby mi někdo vyprávěl, že takhle probíhaly psychoterapie, že jde mezi osobnostmi takhle jednoduše přepnout a jaké bylo to spouštějící trauma (a zázračné vyléčení), nikdy bych tomu nevěřil. Proto je to neustálé ujišťování voice-overu, že se to takhle fakt stalo, zcela namístě.

Paní Bílá, Černá a nakonec...Jane. Seznamte se. Paní Bílá je submisivní domácí puťka s příšernou hučkou na hlavě, které o dost starší manžel (jehož hraje herec, který se spíše dokonale hodí na gangstera, než na něčího manžela) občas vyhrožuje pořádnou fackou, což v 56.minutě i splní a nebo bičováním. Nejspíše jak to tak odhaduji, to svědomitě plnil i předtím, ale to jsme neviděli. Při vysvětlování pozdějšího por. Kindermana z the Exorcisty, panu Bílému, co je to mnohočetná osobnost, na něj dotyčný čučí jak vejr a moc tomu všemu nevěří, zvláště po poradě s jinými 2 doktory. Pořád jsem v tomto musel míti na paměti, že v 50tkách nebyla ještě psychiatrie na takové komplexní úrovni, jako dnes. A pojem mnohočetná osobnost, zněla jako blábol z nedělní přílohy. Nakonec se s manželkou rozvede, což je jenom dobře. Paní či spíše v jejím př. slečna Černá je naopak plná života, všichni pánové ji příjdou docela roztomilí a nekouše, ráda tančí s vojáky, má alergii na nylonky, takže si je neustále sundává a škrábe si nohu a zpívá. Nikoli, vše dohromady. A občas jen tak pro pobavení škrtí dceru paní Bílé, šňůrou od žaluzie, což byla vskutku šokézní scéna, vzhledem k tomu, jak poklidně trvá zbytek filmu. Což není výtka, jen konstatování. Tu jsem si užil pochopitelně nejvíce. Už jen proto, že v této osobě se nejvíce zračila její debutováLissy.Před jejím odchodem do jiných sfér bytí, ještě daruje dr.Lutherovi, červené šaty. Ty s hlubokým výstřihem a na ty se prostě nezapomíná. A to ani v čb filmu. AJane? Tak ta se objeví až necelých 30 min. před koncem a má to nejlepší z obou světů. Hl. důvod mého shlédnutí dostal za tuto roli Oscara, což je správné, ale rež. to mohl ještě více zvýrazniti. Jsem přesvědčen, že takový Hitch, by z toho udělal nervák jak víno a možná by těch pajduláků na podstavci padlo i vícero. Celé to totiž vskutku působí poněkud mdle a vše stojí a padá na Woodwardové. S čímž jsem sice dopředu počítal po přečtení několika komentů. Ale i tak je to škoda, páč třeba takový dr.Luther, mohl býti o dost výraznější postavou. A co že způsobilo, že v 6 leté Evě vzniklo několik osobností? Nebojte, dozvíte se to. Slečna Černá,,Ale pane doktore, jak bych mohla mít dítě, kdyžnejsem vdaná?´´Joo holka, dneska už úplně klidně.

Už ani neviem, ako som sa k tomuto málo známemu filmu dostal. Ale má aktuálne 82 %, Joanne Woodwardová   okrem toho, že bola veľmi dobrou herečkou, bola aj manželkou môjho najobľúbenejšieho herca a Lee J. Cobba som si najvýraznejšie pamätal z Dvanástich rozhnevaných mužov. Nemenej dôležité bolo aj to, že som sa dostal k filmu s titulkami. Samotný film ma oslovil predovšetkým výkonom Joanne, menej už zobrazovaným príbehom, napriek tomu, že vznikol na základe skutočnosti. Zvlášť ku koncu bolo málo uveriteľné prepínanie sa Evy do alternatívnych postáv len na základe požiadania. To dosť narúša moje laické predstavy o fungovaní schizofrénie.

Stejně by mě zajímalo, nakolik se přes vehementní ujišťování studovaný případ doopravdy drží skutečnosti. Působivost civilního, možná zjednodušeně naivního zaznamenání jedné z prvních (počátek 50. let) seriózních psychiatrických diagnóz mnohočetné identity u mladé ženy samozřejmě stojí a padá s vynikajícím, "nepřepáleným" výkonem půvabné Joanne Woodwardové.

Nemôžem si pomôcť. Na mňa to pôsobilo hrozne naivne, mdlo a pocitovo sterilne. To, že väčšina snímku je koncipovaná ako posedenie a pokec psychiatra s pacientom by mi ani tak nevadilo, dokonca by sa tu našli aj lepšie chvíľky, no bolo ich málo. Do očí mi udrela hlavne hrozná detinskosť čo sa týka samotnej psychickej choroby a jej vyšetrovania. To ako mysleli naozaj vážne, že sa je možné medzi jednotlivými osobnosťami prepínať ako na povel lusknutím prsta? Viem, že film má svoj vek, ale aj na tú dobu.... no neviem, bolo to dosť čudné. Pozitívum filmu vidím hlavne v charizmatickej a výborne hrajúcej herečke a v jeho informačnej hodnote ohľadom názorného vykreslenia úrovne vtedajšej psychoanalýzy. Otázkou už len zostáva, že do akej miery film odzrkadľuje aj vtedajšiu realitu. Čo sa týka záveru, prišiel mi ako z rozprávky, čo ma v kontexte smutného námetu dosť iritovalo. Slabý priemer.50/100