Tři barvy: Modrá (1993)

,,Tri farby: Modrá" je film, ktorý zapája myseľ, vyzýva zmysly, nabáda k riešeniu a s estetickou gráciou a formálnou eleganciou rozpráva dobrý príbeh a politickú alegóriu. Ako sa používa hudba vo filme je skvelá práca a prináša veľa emócií. Juliette Binoche je vo filme úžasná tak ako réžia Krysztofa Kieślowskia. 7/10

Ještě třetí den po zhlédnutí se k filmu stále vracím. Obrovská citlivost, se kterou je film vystavěn, minimalismus a ticho, ve kterém promlouvají ty nejskrytější pohnutky a finále, které vyklene obrovský existenciální přesah. Když se mluví o transcendentálním stylu, říkám si, jestli to není právě Kieslowski, který má k němu nejblíž.

Tuším, že to byl Villeneuve, kdo v criterion collection closet vybral trilogii Tří Barev a vzdal hold. Následně jsem se rozhodl, že tomu dám šanci, ale po prvním filmu se mi do druhého fakt nechce. Modrá mi totiž nenabídla nic, co by mě zaujalo. Formálně mě to nijak nestrhlo a ani příběh mě vůbec nezaujal... - A to nikoli kvůli tématu, nýbrž kvůli výstavbě vyprávění. V úvodu protagonistka přijde o rodinu v autonehodě. Vzhledem k tomu, že jsem nedostal jedinou scénu, v níž s rodinou komunikuje, tak jsem k její rodině ani nijak nepřilnul a tragédie pro mě jaksi nebyla nijak tragickou, ač rozumově vím, že pro dotyčnou to tragédií je. Ovšem i kdybych mohl nahlédnout do dynamiky vztahů, které v rodině panují, tak by to ještě neznamenalo, že bych k postavám přilnul. Já obecně potřebuji slušnou vypravěčskou masírku anebo mě postavy musí bavit, protože to je předpokladem pro to, aby se o ně zajímal. Proto mám rád spoustu filmů o různých vyjebancích (všichni ti pokřivení, labilní, disharmoničtí a směšní), které bych mnohdy nechtěl v reálu znát, ale v rámci fikce mě baví, což je dostatečným důvodem pro to, aby mě zajímali. Jsou však empatičtěji orientovaní diváci, kteří velmi posuzují prismatem soucitu a takoví snad nepotřebují pořádnou vypravěčskou masírku jako já. Stačí jim vidět postavu, která trpí, a automaticky to s ní prožívají. Já to tak ale nemám. Protagonistka filmu se chce po zjištění nejdřív zabít, ale záhy zjistí, že na to nemá a během filmu, kde je minimum dialogů, tak nějak sledujeme její zádumčivou tvář, sledujeme jak chodí plavat, jak se se ztrátou vyrovnává... Není to však nijak zvlášť dynamické, protože její muž bych geniální skladatel a ona je tedy finančně zajištěnou osobou a nemusí tedy řešit živobytí. Koncem filmu ji nejspíš citově pomůže zjištění, že její muž jí byl nevěrný. Nyní si dokážu představit scénáře toho, proč by to mohlo pomoci, ale z filmu to zřejmé není. Aspoň myslím. Možná jsem jen ztrácel pozornost, páč jsem byl otupělý nudou. Závěrem naváže vztah s bývalým asistentem svého muže a rozhodnou se dokončit jeho práci.

Velice smutný snímek. Mé druhé (pokud dobře počítám) setkání sJuliette Binoche, to první bylo nezapomenutelné - film podleKunderovarománuNesnesitelná lehkost bytí, kde si bravůrně zahrála naivní femme fatale Terezu. VModrésledujeme osud ženy která při autonehodě přijde o manžela a dceru. Byl jsem upřímně natěšený, zKieślowskéhotrilogieTří barevjsem jako první vidělBílou, které nescházel černý humor, reálie popřevratového Polska a hlavně vypointovaný příběh(malinkou část můžeme zahlédnout i v Modré). Bohužel, svou ponurou náladou mi Modrý příběh nesedl asi proto že jsem očekával něco jiného, ale možná to chtělo jít chronologicky aněco mi v komplexním pohledu na trilogii schází...

Volnou trilogii Tři barvy od Krzysztofa Kieślowského jsem měl připravenou ke sledování už asi deset let a pořád se k tomu ne a ne dostat. Podvědomě jsem tušil, že to nebude nic lehkého a několikrát jsem dal přednost jiným filmům. Od Kieślowského jsem viděl už Dvojí život Veroniky a Nebe (scénář), obojí se mi přes vcelku těžká témata líbilo a oba film si odnesly čtyři hvězdy. První z barev - Modrá přinesla však ještě těžší téma, tragickou ztrátu nejbližších a vyrovnávání se s ní. Filmu prakticky nemám co vytknout, naopak lze jednotlivé složky spíš chválit. Přesto si mě film nezískal. Přes výtečně vystavěnou atmosféru a výborný herecký výkon Juliette Binoche jsem se do filmu nedokázal ponořit. Možná je to tím, že jsem si držel podvědomě odstup od tématu a od příběhu, který jsem nechtěl prožívat. Kvůli tomu jsem měl také pocit, že film trvá snad tři hodiny, i když měl reálně polovinu. Kvalitní a pro mě nepříjemný film… tři hvězdy.