Svědomí (1948)

Podceňovať výčitky svedomia sa nemusí oplatiť. Človek ako tak charakterný sa sám v ich labyrinte ľahko stratí. A stretne okrem nekompromisných rán od života aj menej prísnu, ale rovnako účinnú, dámu zvanú irónia osudu. Tá mu napríklad predvedie, že poslaním sumy 2000 korún nemocnici sa nevykúpi, keď vzápätí úplne rovnakú čiastku od neho vypýta syn na zaplatenie škody, ktorú spôsobila jeho detská verzia ujmy na svedomí.

Po letech jsem film viděl znovu a na jeho naléhavosti se nic nezměnilo. Nejde jen o to "dělat věci správně," ale také odpustit si zbytečné moralizování a osvojit si dovednost odpustit, když už se člověk kál dost. A nedělat věci pozdě. No jo, ale kdy to přesně je? Kromě toho má snímek i chytrou strukturu, stačí záběr či obličej herce beze slov a vyjeví se druhý plán. Zajímavé je sledovat různé kompozice (panenka), narážky, které se týkají hlavního tématu vyprávění, a je to dávno předtím, než se vyjeví. Některá kritika (nejen ta dobová, jak je zmíněno v zajímavostech)  je i v současnosti prazvláštní. Z jakého důvodu je špatně, že snímek zachycuje tehdejší uspořádaní rodiny, nebo to, že kluk chce mluvit spíše se svým otcem, když už o něj hlavně jde? Tady si zase někdo plete pojmy a dojmy. 90%.

Pohled do dávných časů, kde byly osudy lidí napevno přednastavené. Pojišťovací agent má rodinu, dům, žije spořádaným slizkým stylem, ale když už poněkolikáté dostane k narozeninám kaktus a kravatu, tak ho to vzpamatuje a na chvíli procitne ze snění v matrixu; dostane chuť vzepřít se a tropit vylomeniny. Protitlak je však příliš obrovský, vzbouřivší se halmička je natlačena na původní dráhu života i s všemi těmi onými (pocit viny, pokání, sebemrskačství). Režisére Krejčíku, toto byl mravokárný film! Marie Vášová a Irena Kačírková jsou děsně sexy, ty jejich faldatý držky..

Silný príbeh je hlavným nosným prvkom tohto filmu, za ktorým nezaostáva spracovanie. Výborná práca hercov, dynamická kamera nemá problém zachytiť dej v pohybe na jeden záber. Na dnešnú dobu už vyznie trocha staromódne, ale prevedenie je stále solídne. Záverečná katarzia je rovnako mravoučná ako nevyhnutná.

Velice intenzivní psychologické drama. Podle mě jeden z nejlepších filmů, které se povedlo v nelehké poúnorové době u nás natočit. Občas sním o tom, kde jsme mohli být a jak kvalitní filmy jsme mohli produkovat, nebýt toho čtyřicetiletého období temna vlády jedné strany pod dohledem zkurveneckého SSSR.DĚJ:Hlavní postavou je spořádaný pojišťovací úředníkKarel Doležal, otec rodiny, který se snaží být vzorem svému synoviJirkovia pořád mu káže o zodpovědnosti a přiznání se ke svým činům. Během služební cesty do Ostravy se ovšem sám zaplete do menší nevěry se sekretářkou Vlastou a později dojde k vážné dopravní nehodě. Mezitím jeho syn Jirka na škole způsobí škodu, ke které se nejdřív nehlásí. Postupně se oba ocitají pod tlakem svědomí a okolností, zatímco se rodinný život začíná pomalu rozpadat.ZHODNOCENÍ:Tento film mě velice zaujal svou napínavostí, postupnou gradací děje a mistrným vykreslením psychologie otce Zdenka a syna Jirky, kteří oba spáchali nehodu, ke které se zpočátku nechtěli přiznat, ale pod tlakem okolností (v případě Karla), anebo pod tlakem svědomí (v případě Jirky) to nakonec udělat museli. Svědomí je hold záludná věc, je to ten nepříjemný hlásek v hlavě, který nám neustále říká, že jsme něco podělali a musíme si nést následky, jinak nám nedá pokoj. A že se to těm hovadům bolševickým nelíbilo mě vůbec nepřekvapuje – ti totiž neměli absolutně žádné svědomí, když tento národ pod vedením sovětských parchantů šikanovali, týrali a v rámci jejich pošahané ideologie se neštítili žádných prasáren.