Strýčkův sen (1971)

,,Jsem padouch, jsem osel, ale i osel může být šlechetným člověkem..."Těch padouchů je v téhle Dostojevského satiře o přetvářce v mezilidských vztazích ve vyšší ruské společnosti víc než dost. Všemu tomu vévodí postava Vlasty Fabiánové, z jejichž roztodivných intrik v zájmu finančního zabezpečení své dcery (mladičká Jana Švandová) mi postupem času bylo poněkud zle od žaludku. Stanislav Zindulka v roli podivínského starého knížete,"poloviční mrtvoly"a muže, který vypadá"jako by ho zapomněli pohřbít",působí v téhle roli poměrně roztomile. Třeba na rozdíl od Josefa Karlíka v roli slabošského manžely Marjy Moskalevové, který tu roli "osla" vážně až trochu přehrává. Celkově tahle brněnská inscenace vůbec není špatná, ale, omlouvám se, úplně mi ta satira nesedla. Ze začátku to působilo vtipně (zvláště když Petr Kostka vypráví o svém příbuzném "strýčkovi", jak"jeho kráva se napila z naší louže"). Ale té přetvářky na mě bylo v celé inscenaci nějak už moc. V závěru jsem doufal v nějaké pozitivní vyústění, ale co čekat od Dostojevského... (Přesto, to, že Marja Moskalevová nakonec stejně dosáhla svého, mě docela mrzelo. Chudák její dcera...)

Veškeré pokusy dramaticky (divadlo, film, rozhlas) zobrazit velké romány F. M. Dostojevského končí ve slepé uličce, zpracovat tak košatá a rozevlátá témata nelze jinak než románově. U novelek je to zřejmě snazší. Bílé noci mají ze sebou několik zdařilých pokusů, Strýčkův sen je ve verzi Blažek/Tuček mimořádně dobrý. V porovnání se slovenskou rozhlasovou dramatizací (1972, režie Emil Kočiš) se autoři vyhnuli "italskému furoru" i zbytečnému zesměšňování (hlavně strýčka), celkové pojetí je mírnější, přehlednější, méně rétorické... Otázkou je také, proč se zde Dostojevský přiklonil k burlesce a parodii, když se jinak sarkasmům i ironiím převážně vyhýbá (logicky pro člověka, který strávil skoro 10 let v sibiřském vyhnanství). "Strýčkovým snem" je zřejmě vize společnosti stmelené přetvářkou, překrývající chamtivost, lenost a hloupost. A závěr? Skvělý! Ze zpatlaného těsta může vykynout jen zpatlaný osud.

Velice kvalitní brněnský Dostojevskij plný skvělých hereckých výkonů, nad nimiž nad všemi ovšem ční bezchybný Stanislav Zindulka v roli senilního knížete Gavrily. Dovedu si představit, že jiný herec by takovou postavu zahrál neméně působivě, ale výsledek by už nemusel být tak hluboce lidský, vzbuzující sympatie i soucit zároveň, zkrátka vše perfektně namícháno. Stanislav Zindulka to dokázal a můžeme mu za to děkovat, neboť právě kouzelně popletený kníže je jediným zdrojem humoru a odlehčení, kterého je v této dusivé a mrazivé satiře zapotřebí jako soli. Třeba jeho historka o setkání s Beethovenem: „Ano, byli jsme velmi dobří kamarádi. Věčně měl nos od tabáku, byl takový směšný.“ - „Beethoven?“ - „Ano, ano, Beethoven. Ostatně je dost možná, že to byl nějaký jiný Němec. Tam je totiž spousta Němců.“

Veskrze divadelní záležitost plná výtečného herectví, třeskutých dialogů a jemné nadsázky evokuje dobrou náladu. Tu náladu musí ovšem mít i divák, aby si to užil. A já ji neměl a tak jsem si to neužil. 50%

Vlasta Fialová opět ukázala, že byla nejlepší brněnskou herečkou všech dob a ruská klasika jí sedí. Ze studia brněnské televize ne vždy vycházely dobré televizní filmy a inscenace, ale "Strýčkův sen" se opravdu povedl.