Strom života (2011)

Tak... občas tam zaskřípe okatá snaha stvořit velkolepý art za každou cenu a vyrovnat se Kubrickovi, Tarkovskému, Herzogovi aReggiovidohromady. Povyšování obyčejného, komorního rodinného příběhu (který by mi se zvoleným stylem a atmosférou vystačil ke spokojenosti i sám o sobě) na opus nadpozemských rozměrů s příběhem „celé planety a kosmu“ se v jedné sekvenci rozpadne do série abstraktních obrazů přírody a vesmíru, jež jsou sice vizuálně podmanivé, ale ve vztahu k zbytku filmu taky rušivě dlouhé a některé ty výjevy už docela balancovaly na hraně kýče. Ke konci mě zase rušil podivný nesoulad ve způsobu sdělování myšlenek, chvílemi příliš explicitně vyřčených, záhy (v úplném závěru) pro změnu zas abstraktně neuchopitelných. JENŽE... sledováníStromu životapro mě bylo hlavně o tom estetickém požitku nad fascinujícími filmovými obrazy, o vyvolaných emocích u rodinných, klukovských a přírodních scén, o zachycených myšlenkách a následných asociacích... a v tom všem spolu s hereckými výkony (nebývale krásná Jessica Chastain, nebývale zajímavější Brad Pitt, než ho znám) na mě fungoval Malickův film silně. Bez zacházení do citového vydírání mě dostal úspěšně do transu, kdy se nechávám plně unášet atmosférou toho, co vnímám očima, ušima i srdcem, tím, co ke mně z vnímaného do duše promluví. Bez oněch občasných zaškřípání bych si dokázal představit i plné hodnocení, ale zpětně vůbec nelituji, že jsem si zvolil plnou tříhodinovou verzi, ten ohromující dojem něčeho vzdáleně, přitom tak blízce krásného mě provázel často.[80%]

No tak tohle se u mě zařadilo na první místo vedle Markéty Lazarové z hlediska náročnosti na sledování. Stejně tak tu nejsou nejdůležitější postavy a jejich konání, ale celková tíha, která diváka tlačí k zemi až je takhle malinkej. Tady je navíc lepší než jako film to vnímat spíš jako četbu třeba Kytice, jinak se podle mě nedá pětihvězdičkového pocitu dosáhnout.

Moje první setkání sMalickema náhodou celkem příjemné. Zaujal mě. Je těžké tento film vyjádřit srozumitelně slovy, vlastně se dá i částečně říct, že si nejsem zcela jistý, jestli jsem ho pochopil celý. Co jsem zjišťoval, tak interpretací je velmi mnoho. Co mě však zaujalo nejvíce, je, že se jedná o modlitbu ve filmu. To by i za mě odpovídalo tomu pocitu, který si ze Stromu života odnáším, a silné transcendentní a podivně známé atmosféře, kterou film vyvolává. Audiovizuální stránka je ohromná a zbožňoval jsem ji natolik, že mě při celých 139 minutách nenapadlo odvrátit zrak. Je celkově vzato dost na vás, jak k filmu přistoupíte a co si z něj odnesete. Pro mě to byla taková meditace, obdivování, modlitba, milejší a klidnější pohled na svět. Největší výtku mám však k tomu, jak se snímek vypořádává s agresivním a nepřiměřeně přísným a pedantským otcem. Ten není vyloženě kritizován nebo obhajován, a ani ke konci se k němu nezaujímá jakékoliv stanovisko, ačkoliv by to bylo žádoucí. Vyvolalo to ve mně smíšené pocity, protože mi jsou takoví lidi naprosto protivní.Vyhodnocení:Určitě se na Strom života podívám znovu, jestli se něco změní. Do té doby se budu těšit na Tenkou červenou linii.

Malick zde kombinuje rodinné drama s velkolepými obrazy vesmíru a přírody. Sledujeme dospívání chlapce Jacka v 50. letech v Texasu, přičemž se film nebojí přecházet mezi osobními vzpomínkami a kosmickými sekvencemi vzniku světa. Tyto záběry dávají příběhu takový duchovní rozměr a klade otázky o smyslu života, víře a vztahu mezi přísností a láskou v rodině. Herecké výkony jsou velmi silné, zejména Brad Pitt jako přísný otec a Jessica Chastain jako něžná a milující matka. Jejich protikladné přístupy k výchově tvoří emocionální jádro filmu. Film není klasicky vyprávěný, jak normálně filmy bývají, ale děj je rozdělený, místy téměř beze slov, spoléhající jen na obrazy, hudbu a emoce. Pro některé diváky může být tempo pomalé a vyprávění příliš takové až abstraktní, pokud však přijmete jeho meditativní styl, odmění vás silným a hlubokým zážitkem. Mám pocit, že čím víckrát ten film postupně budu sledovat, tím mu porozumím a ocením ještě více.

Velice osobní, nelineární příběh o lásce, dospívání a vypořádání se s tragédií. Vizuální stránka je skvostná, stejně jako hudební. Terence Malick tu dokáže každěho milovníka pomalého vyprávění zaháčkovat a vtáhnout do svého světa. A je pak na vás, jak si to vyložíte. Ovšem kdyby mi někdo řekl, že je toto příběhem Malickova dětství, věřil bych mu. Znovu si to hned tak nedám, ale za ten prvotní zážitek to stálo. Hlavně k tomu nepřistupujte jako k nějaké klasické filmařině.80%