Tenká červená linie (1998)

Film má hodně pomalé tempo, určitě to spousta lidí po první půlhodině pravděpodobně vzdá. Mě osobně moc nebavil, ale dalo se na něj dívat a válečné scény jsou povedené. Film ukazuje, že se válka netýkala pouze lidí, ale také přírody a zvířat. Více než na samotné boje film sází na psychologii postav. Kamera je hodně dobrá, líbily se mi záběry, kde kamera dlouze jezdí, i s dobrou hudbou. Ale jinak mě film v některých částech docela odrazoval a nedokázal nějak zaujmout. Na film jsou docela rozporuplné recenze, musíte ho vidět sami a udělat si vlastní obrázek. Je možné, že kdybych někdy film viděl znova, tak se mi bude líbit více.

Válečné knížky mám rád, filmy téměř nikdy. Jsou vždycky velmi stereotypní, patriarchální, nabubřelé, snaží se nám předat pocit války skrze bezemoční macho postavy, vzrušení z boje se většinou nedostaví, killy sotva viditelné a důvod k natočení takového snímku je jen typická šablona:válka je zlo. Do té doby, pokud si dobře pamatuji, se tomuto stereotypu podařilo vymanit (z filmů, co jsem viděl) jenObčanské válce, kterou mám moc rád. Tenká červená linie se díky bohu vymanila ze škatulky klasických válečných filmů taky, a to díky své poetičnosti, nadhledu, výborné práci s kamerou a soundtrackem, rolí vypravěče, který neuspává, ale podněcuje k hlubšímu zamyšlení.Malickzde filozofuje na úrovni – není to pseudo, není to primitivní, není to také zbytečně komplikované – tím, že divákovi pokládá vhodné otázky a pomocí filmu jako média předává obrazové příklady pro svá tvrzení či úvahy. Na film je podívaná jako na krásný obraz. Je přehledný (dostáváme pohled jak ze strany Američanů, tak občas ze strany Japonců) v tom, co se děje, v tom, kdo je důležitý, kdo je kdo a jakou má osobnost, v tom, co je cílem a jaký je postup. To se často válečným filmům nedaří a pak je to jen jeden velký chaos. Flashbacky dodávají filmu body navíc za to, že jsou milé a něžné a v neposlední řadě mě zaujal protiklad mezi válečným polem a izolovanými domorodci. V některých místech dokáže být snímek dost intenzivní (sice se na to musí počkat, ale jak jsem říkal, film zaujme a nenudí, takže to není problém) a to po dobu několika minut, ale taky zvládne být dost emoční. Překvapil mě bohatý herecký ansámbl, který tvoří plno známých jmen. Malick zde i u Stromu života dokázal, že o věcech přemýšlí, ví, jak je předat, a to dokonce celkem divácky přívětivou cestou.Vyhodnocení:Válka jako selhání lidstva

Tenhle film nejde hodnotit. Kdokoli se o to pokouší, snaží se hodnotit Život. A to je jedna z věcí, o kterých tenhle film je. Nejde to vysvětlit, jen pochopit. Každý, kdo si tu stěžuje, že "nedostal tolik akce", je součástí tohoto filmu. Skrz Malicka se vytvořilo dílo, které stírá hranice mezi divákem a tím, na co se dívá.

Moje první setkání s Malickem bylo stejnou měrou okouzlující jako iritující. Tenká červená linie má mezi moderními válečnými filmy podobně kanonické místo jako Zachraňte vojína Ryana nebo Black Hawk Down, což mě vedlo k přesvědčení, že se jdu dívat na podobně klasický film. Poměrně rychle jsem pochopil, že jsem sám sebe uvedl v omyl. Extrémně pomalé záběry, v nichž má větší místo příroda a život než válka a smrt předznamenaly, že režisér zaujímá zcela jiné stanovisko než by člověk s ohledem na žánr očekával. Přišlo mi pozoruhodné, že i ve chvílích, kdy se odehrává nějaká vojenská akce (například vojáci běží vstříc nepříteli), volí Malick často snímání zepředu a v detailu. Pozorujeme tak tvář herce namísto toho, aby nám film poskytl přehled o situaci na bojišti. Dává to smysl, protože Malicka v tomto filmu zajímá především téma vypořádávání se se strachem ze smrti a konečnost lidského života. Že jsem namísto klasického válečného filmu dostal meditaci nad tématem pomíjivosti, mi nakonec vůbec nevadilo. Co mě ale štvalo neskutečně (a soudě podle recenzí k dalším režisérovým filmům, mě to bude jednou iritovat i u nich) je to, jak moc Malick podceňuje svého diváka. Neustálé střídání vnitřních monologů, hlasu vypravěče, citací z Kiplinga a v mnoha příkladech i popisných dialogů, v nichž si postavy popisují, jak se cítí, je ve své doslovnosti smrtící. Filmovou kontemplaci si představuju jako proces vyžadující na divákovi jisté intelektuální nároky. Režisér by nám neměl na stříbrném podnose servírovat, co si máme myslet, ale nutit nás k interpretaci, vlastním úvahám a zpochybňování vlastních myšlenkových vzorců. Přitom Tenká červená linie reprezentuje ten vzácný případ filmu, který umí diváka vést pouze obrazem. Hitchcock kdysi slavně řekl, že opravdovým režisérem je ten, který vypráví vizuálně a zvuk prakticky nepotřebuje (čímž nemyslel, že by hudbu nebo dialogy používat neměl). Terrence Malick mi dokázal během první půlhodiny svého opusu, že tímhle talentem oplývá vrchovatou měrou, proto mi není jasné, proč má takovou tendenci dělat ze mě idiota s polovinou mozku. Přesto nemůžu říct, že by mě jeho snímek nefascinoval: kompozičně, skladbou záběrů, neobvyklými úhly kamery, perfektním hudebním doprovodem, anebo tím, kolik vynikajících herců do něj dokázal dostat (asi nikdy jsem neviděl takovou koncentraci star power a talentu na ploše jednoho filmu). Právě tak mi přijde podnětné, že nemůžeme Tenkou červenou linii zařadit do žádné z klasických žánrových kategorií: není to ani akční podívaná, ani oslava hrdinství, ani protiválečné memento. Přestože režisér poměrně zjevně zaujímá stanovisko, že je válka antitezí k životu (který oslavuje v mnoha jeho podobách), nekritizuje válku jako takovou - jednak ji přijímá jako součást lidského ustrojení, ale především ji potrétuje jako věc přirozeně morální, pokud má za cíl ochranu svobody a života. Příběh nezdůrazňuje heroismus. Malick si naopak dává velmi záležet, aby postavy vykreslil jako muže bojácné, ovládané téměř paralyzujícím strachem ze smrti, ale právě proto, že jsou schopní svůj strach s vypětím sil překonat ve jménu vyššího cíle, je i jejich odvaha jaksi ryzejší a opravdovější. Závěrem ještě řeknu, že mě existence TČL fascinuje ještě v jednom ohledu... přijde mi naprosto neuvěřitelné, že její vznik zafinancovalo velké hollywoodské studio. Já bych jako producent nedokázal věřit, že se mi (nemalá) investice kdy z kin vrátí.

v podstatě sračka, kdysi jsem se na podobné filmy díval jako na svatý obrázek, dnes se jim směju, třeba scény, kdy má spolubojovník zranění a ti kolem něj najednou řeší jeho, kdy bojování si bere pauzu oni vstávají, už nejsou ostražití, kulky je přesto míjí, neustále řvoucí velitel, kterého by každý rád asi odstřelil jako pvního, mezitím dojemné prostřihy na civilní život, v tom filmu se prakticky nic neděje, navíc se zhruba v půlce změní na ukecanou telenovelu a je celý směšný, stejně jako jsou vlastně směšné reálné války, kde týpci bez pudu sebezáchovy ve směšných zelených hadrech riskují životy pro plány hloupých politiků kteří neriskují vůbec nic, zatímco oni klidně i život, kdy to závisí čistě na náhodě, že kulky nepřítele zrovna letí jinudy, ještě směšnějši jsou současné konflikty, kde vojáci jsou opravdu jen potrava pro drony a bude hůř, voják z masa a kostí už v současných konfliktech nemá co pohledávat, jistá smrt, ale i nadále si postaru budeme hrát na zelené mužíčky, protože hloupým politikům je to u zádele