Na prahu války (2019)

Námět je sám o sobě skvělou morální sondou do tehdejšího Rakouska za dob vzestupu nacistického režimu. Bohužel není natolik nosné (nebo se alespoňMalickovinepodařilo?), aby udrželo svou opravdu dlouhou stopáž 174 minut. Vše je přirozené, venkovské prostředí a lidi v něm jsou autentičtí a rozhodnutí Franze je dobře odvážné a netendenční, avšak po nějaké době se snímek stane mírně nudným, místy hluchým a poměrně repetitivním. Kamerou se Malick trochu vrací ke svým starším vizuálně podmanivým kouskům, ale stejně není hravá a úchvatná natolik, aby sama o sobě udržela pozornost. Ano, postavy mezi sebou mají dynamiku, ale nedokážou ji předat skrze obrazovku přímo divákovi, a tak dochází k tomu, že Na prahu války není takovou emoční jízdou plnou zoufalství, hrdinství a smutku, jakou by mohlo být.Vyhodnocení:Potřebuju starého Malicka

Rakouské Alpy Terrence Malickovi svědší. Jakoby byly tvořené vyloženě pro jeho styl filmů. A Jörg Widmer to dokázal excelentně nasnímat na širokáč, aniž by kdykoliv snad měnil objektiv. Herci zde předvádějí lekci z minimalistického herectví a scénář ukazuje, jak se má příběh posouvat kupředu obrazy aniž bychom často viděli kohokoli mluvit. Je to poetické, dramatické a samozřejmě historické. A je skvělé, že to Malick dělal. VTenké červené liniiukazoval Malick krásu panenské přírody s hrůzami lidské války. Zde se soustředí na pospolitost člověka s přírodou a mezi sebou navzájem. A jak je tato pospolitost a vzájemné vztahy narušeny totalitním systémem, který vše ničí. Venkovany staví proti sobě, krásu přírody nahrazuje depresivníma, jasně geometricky ohraničenýma celama. James Newton Howard to pak proložil jedním ze svých TOP soundtracků. Tím emoci melancholie jen podtrhl. Celé to funguje přímo excelentně. A dal bych i plný počet. Ale zhruba posledních 30-40 minut to pak táhne dolu. Původní filozofické atmosféry ubývá a vy už jen čekáte na nevyhnutelné. A toto čekání bez překvapení je dle mého nejslabší složkou příběhu. Ano, stalo se to tak, ale právě díky tomu, že už tu máme spousty jiných filmů s podobným koncem  (např.Vyšší princip), tak bohužel ona poetika a originalita tohoto snímku nakonec končí na mainstreamové koleji. Ale i tak krásných:80%

Príbeh by vo svojej podstate aj mohol byť zaujímavý, no je podaný tak nezáživne a nudne, že keby sa počas filmu nehrám na mobile, tak aspoň 5x zaspím. Vadilo mi tu hrozne veľa vecí - to kúskovanie deja, keď často vidíme nejaký útržok z rozhovoru a strih a zase ďalší útržok. Tá protivná kamera, ktorá sa chcela vopchať hercom až do ksichtu. Ten odtažitý Malickov prístup, keď som si k postavám nevybudoval za 3 hodiny žiadny vzťah, síce vzopretie sa hlavného hrdinu voči nacistickej mašinérii mi bolo sympatické, ale ten hrdina mi bol nesympatický. Žiadna človečina z neho nesálala, aj tie listy medzi ním a manželkou boli ako dvoma cudzími ľuďmi, oslovenia milá ženo, milý muži, akoby ani nevedeli svoje mená. Jediné, čo mi piršlo zaujímavé, bolo správanie dedinčanov k rodine, no aj to sa dalo podať oveľa lepšie a zaujímavejšie, nie len občasné výčitky a nadávky, prípadne opľutia, chcelo to aj trošku bližšie zistiť názory dedinčanov, ich vzájomné rozhovory o rodinke vydedencov, proste čokoľvek, nejak rozvinúť tie postavy, ktoré sa tu väčšinou len tak objavia a preletia filmom a zmiznú. Ako fakt, ten Malick nie je moja šálka kávy, je podľa mňa moc sebestredný, vymýšľa rôzne nedôležité serepetičky a to hlavné mu uniká. 50% - len kvôli myšlienke idem hore

Po necelé půlhodině jsem měl až po krk téhle exaltované umělosti, poskládané z placatých obsahových stereotypů, krasodušských záběrů v superšíři, takřka neutuchajících sladkobolných smyčců/kláves/sborů (můžetadychybět Arvo Pärt?) a zlomkovitého voiceoveru podávaného patetickým mumláním (zlozvyk často pronikající i do dialogů). Zbývající dvě a půl hodiny jsem přetrpěl v naději, že mě Malick něčím příjemně překvapí a že se doberu vysvětlení, proč nechal rakouské venkovany tu a tam promluvit vlastním jazykem. V prvním bodě jsem se zklamal, v druhém nedostal odpověď. Za přitěžující okolnost považuji fakt, že režisér ve stopách krajana Spielberga vytěžuje mediálně nasvícené území moderníchevropskýchdějin. Filmová meditace vizionáře, velkolepá "katedrála pro smysly"? Kecy - nic víc než další z výplodů ve vlastní manýře lapeného staříka, který kdysi patřil k velkým. Svou troškou do mlýna přispěl i autor českého názvu: zatímco původní "Skrytý život" podtrhuje jeden z aspektů příběhu, "Na prahu války" na všechny aspekty kašle.    P.S.: Polodokumentární "Případ Jägerstätter" Axela Cortiho z roku 1971, o tolik naléhavější, o kolik střízlivější, dokazuje, že některým tématům sluší víc skromné odění.

Velmi důležitý film o následování vnitřní pravdy i za cenu obětí. Polemika o sobeckosti/nesobeckosti takového rozhodnutí. Malickův styl je zde o něco více nezúčastněný, observační než u předchozích filmů - příběh se odehrává jakoby mimochodem na pozadí klidně plynoucí alpské přírody. Kladl jsem si otázku, jestli by filmu nesedla forma klasického filmového vyprávění. Jestli by z příběhu nevytěžila víc. S odstupem času jsem ale rád, že to tak nebylo, protože se mě Malickova tichá, neředěná observace dotkla na mnohem hlubší úrovni.