Stíny (1958)

Prvotina Johna Cassavetesa je presne taká, aká by mala byť prvotina nezávislého režiséra ktorý chce úprimne rozprávať o živote a komplikovaných vzťahoch ľudí. Pôsobí ako film francúzskej novej vlny, ako predzvesť Jarmuscha alebo Allena. Avšak Cassavetes bol tiež solitér a začal rozvíjať vlastné témy. Shadows je skôr prísľubom toho, čo nám režisér priniesol v neskorších, viac dokončených a sústredenejších dielach, avšak sila debutu je práve v jeho voľnosti, či už titulku "improvizácia" veríte, alebo nie. 70%

Tohle je dílo, které přesně zachycuje bohému beat generation s původem kdesi ve čtyřicátých letech a s ní i zrod nové estetiky: improvizaci, civilnost, dokumentárnost… Je to nouvelle vague v kostce (ostatně je to film, který ovlivnil ranou Chytilovou) – jedno, že Cassavetes šel pak už jinam. – řeklo by se „jen kus života černého“ a nic víc, ale tím jak je to přímé, nehledané a naprosto autentické, to v sobě nese stejný kus lidského vzpínání se k transcendentnu, jako ty nejsilnější výhony vysoké evropské kultury (pravda, párkrát už tu zaskřípne americké "wonderfull" tlačení na pilu emocí, ale je to zřídkavé). Ostatně – přesně pro tuhle autenticitu se k jazzu a Améru u nás v Česku už 70 let tak vzhlíží a nejeden dobře živený oblastní český docentek ji, náležitě proceděnou, očkuje novým generacím akademických přizdisráčů.

[2,5*]     Nezávislý film o skupine mladých ľudí z New Yorku, ktorí trávia čas potulovaním po rôznych podnikoch (kluby, kaviarne, bary). Dýcha z neho atmosféra života (najmä toho nočného) v New Yorku v danej dobe, podfarbený je výbornou džezovou hudbou. S príbehom je to už slabšie, je pomerne banálny a postavy si ma tiež nedokázali získať - čiastočne s výnimkou Lelie, ktorá bola spočiatku celkom zlatá, ale potom sa začala chovať ako úplná krava. A navyše, Lelia Goldoni teda ako černoška ani trochu nevyzerá. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.

Asi by se to dalo shrnout jako naprostá kravina, ale protože to tu má 74% a já dávám 1*, trošku to rozvedu. Takže Stíny jsou "nezávislým" filmem, který jde od ničeho k ničemu a hodinu a půl sleduje snad 15 postav. Postavy melou kraviny, řeší kraviny, hádají se, mlátí se a naprosto mě nezajímaly. Jedinou špetku zájmu ve mě vzbudila Leila a její vztah s Tony, který skončil na rasové otázce. Jinak naprosto příšerná nuda.

Vědomí miluje ostrá rozlišení, která lze bez námahy vyjádřit slovy a miluje věci s dobře definovanými obrysy. Jenže, co se děje, když něco z části, nebo dokonce cele, zaujme naši duši? Míní se tím, že něco proměnilo odstíny tisíce vjemů nebo vzpomínek, vpíjí se do nich tak, že je neznatelně proniká. Proto, čím více sestupujeme do hloubek vědomí, tím méně máme právo zacházet s tím, co tam objevíme, jako s od sebe odlišenými „věcmi". Tahle nesnadná, ale při tom přesná představa o tom, co se děje v naší duši, je díky Cassavetesovým filmům a tím, čeho jsme v nich svědky, hned o něco srozumitelnější. Jiný způsob, jak se přiblížit k pochopení téhle představy: až se zamilujete, zkuste kradmo sledovat, jak se z prvu nejasná, temná žádost, převtělí v rozpaky, které se mohou přelít v něhu, vášeň, a úžasy, ačkoli mohly snadno ztuhnout ve stud a nemotornost duše. To není náhodné spříznění. Cassavetesovy filmy, Stíny počínaje, se zajímají jen o jediné: O všechny rozporuplné tváře lásky, často bolavé, kruté, smutné a špinavé, jenže bez toho... by nebyly skutečné. ___ (P.S.: napovídal H.B.).