Columbo (1971)

Peter Falk se svojí životní rolí poručíka Columba stal televizní legendou a králem amerických kriminálek. Posmrtná pocta v podobě udělení hvězdy na hollywoodském chodníku slávy je zcela zasloužená. Kromě perfektního hereckého výkonu hlavního představitele, musím zmínit i nezapomenutelný dabing Dalimila Klapky. Také díky němu je Columbo už od dětství mým nejoblíbenějším detektivem.

Columbo je televizní lekce pokory pro každého, kdo si myslí, že detektivka musí křičet, aby byla chytrá. Tohle není hon na vraha, ale pomalé, zdvořilé a naprosto neúprosné škrcení ega, při němž divák zná pachatele od první minuty – a přesto sedí jak přikovaný. Columbo totiž nehraje hru „kdo to udělal“, ale „jak dlouho vydržíš lhát sám sobě“.
Formát je geniálně prostý a o to drtivější: vražda, domněle dokonalý plán, a pak přijde nenápadný muž v ošuntělém baloňáku, který se tváří, že nic nechápe, a přitom rozebírá zločin na molekuly. Žádná forenzní exhibice, žádné efektní zvraty – jen otázky. Spousta otázek. A ticho. A ještě jedna otázka u dveří, která rozlomí celý svět pachatele jak suchou větev.
Hlavní postava je antiklišé na dvou nohách. Neimponuje silou ani autoritou, ale trpělivostí, slušností a posedlostí detailem. Je to predátor převlečený za obtížného strýčka, co se neumí rozloučit. A právě tahle maska dělá ze seriálu psychologický souboj vyšší třídy, kde nejde o inteligenci samotnou, ale o schopnost ji skrývat.
Columbo je překvapivě nadčasový, protože nestaví na technologii, ale na lidské povaze: pýše, aroganci, pocitu nedotknutelnosti. Vrazi jsou často inteligentní, bohatí a sebejistí – a o to krásnější je sledovat, jak se jejich dokonalý svět bortí pod vahou jediné „jen ještě maličkost…“. Tempo je pomalé, ale hypnotické; dialogy zdvořilé, ale smrtící.
Columbo je zkrátka detektivka bez spěchu a bez slitování, seriál, který dokazuje, že největší napětí vzniká tehdy, když se nic nevysvětluje nahlas. Nezestárl, protože lidské ego pořád funguje stejně. A když se na konci vrah zlomí, nemáš radost z vítězství – máš uspokojivý pocit, že řád světa byl nenápadně, tiše a definitivně obnoven. A pak už jen: „Promiňte, pane… já už půjdu.“

Hrozně milý, chytlavý seriál, který konečně po letech sjíždím v klidu od začátku. Jsem u čtyřicátého dílu + ty novější, co si z pamatuju ještě zdřívějška, takže už myslím můžu dát finální verdikt. Škoda, že k dokonalosti tomu něco chybí. Nebo přesněji řečeno, aby byl díl dokonalý, měl by splňovat (alespoň pro mě) tyto podmínky: 1) Prvnotní podezření by nemělo přijít na úkor nějaké subjektivní pitomosti, která lze vysvětlit, nebo je brutálně nepodstatná, jako například ve Spielbergově epizodě. Myslím, že největší extrémy jsou právě v té první desítce epizod, kdy si někdo jen křivě uprdne a okamžitě a nekompromisně za ním Columbo dolézá, ač jsou v okolí i jiní podezřelí. Musí to být chytré podezření, jako například - jak se oběť dokázala přvléct do noční košile a zavolat telefonem, když ani na klice od skříně, ani na telefonu nejsou otisky. To jsou pecky, které nemusí nutně mířit k vrahovi, ale nekompromisně ukazují, že to sebevražda nebyla, popřípadě, že to není vražda tak, jak měla vypadat. 2) Typické Columbovské vyšetřování, kdy už má jemné podezření a skrze další chytré věci se postupně blíž a blíž dostává k vrahovi. 3) Samozřejmě propracovaná pointa nekompromisně usvědčující vraha. 4) Žádná vražda není dokonalá, ale měla by tak aspoň působit. Tedy - nejlepší chyby vrahů jsou ty, které nemůže vůbec vědět ani při sebelepším plánování,  jako jsou zvyky zavražděného apod., proto hodně bolí, když pachatelé ke svému usvědčení dělají úplně demetní hovadiny jako Roddy MC Dowall, neustále přímo před Columbem koukající na hodinky, nebo ten dirigent přímo před poručíkem zvedající květ z koberce a ještě si ji hňup připne na klopu. Pak jsou tu z mé strany čistě subjektivní požadavky, jako třeba: Vrah by neměl být příliš sympatický (pokud to nevyžaduje scénář viz Posvítit si na Vraždu) a oběť by neměla být příliš nesympatická - rozuměj, scénáristicky to není nic špatně a ten seriál na tom vysloveně staví (Columbo v jednom díle přímo říká, že spoustu vrahů, které chytil, byli sympatičtí a milí lidé) ale někdy je to mírně přestřel,co se obětí týče, třeba v epizodě se zpěvákem Johny Cashem. Tu jeho megeru by zabil snad každý, až mi ho na konci bylo líto. Fotograf Dick van Dyke měl taky semetriku, ale takovou tu neškodnou, která jen frfle a stačí se jí vyhýbat, třeba odjet bez ní na víkend  pryč, ale ta Cashova fúrie si o zabití přímo říkala, tam fakt nebyla jiná možnost, to by se člověk zbláznil, takový život. A kdybych mohl z celého seriálu udělit jedinému vrahovi milost, byl by to právě Johny. Pak mi ještě vadí, když se objeví nějaký jiný podezřelý, ale Columbo ho okamžitě striktně odmítne kvůli jediné prkotině, že má třeba alibi (to mají přece všichni vrahové v seriálu), nebo např. "ten to nemohl udělat, je moc malý.", přičemž právě to může být jedna z vychytávek, kterou vrahové v seriálu dělají. A poslední věc, nevím proč, ale mám raději, když vraždí ženy a těch je tam v porovnání s chlapama pomálu. Takže když se všechny ty vypsané body spojí (byť počítám jen ty tři objektivní) vznikne dokonalá epizoda, což se bohužel děje málokdy. Vždycky to některý bod pokazí. Třeba epizoda s vědcem a robotem, která šlape jak hodinky, aby místo jako detektivka, byla ukončena jako řadová kriminálka (zatkneme na oko vrahova syna a vrah se přizná sám). Jindy má zase téměř dokonalá vražda s perfektním rozuzlením, chabé a nezáživné vyšetřování atd. Líbí se mi ten Columbovský "trademark" dávat do rolí vrahů stejné herce. Mé oblíbené epizody jsou s "Pepou z práce" Jackem Cassidym, nebo s "Robertem Redfordem" Robertem Culpem. Taky občas potěší nějaká zmínka a narážka na předchozí díly. Sečteno podtrženo: Hrozně milý seriál, který bych přirovnal ke kapele AC/DC - příjemně se poslouchají a mám je rád, ale kdyby se vykašlali na kvantitu a vyházeli 60% zbytečné vaty, zůstaly by pouze ty pecky a byli by tak dokonalou kapelou.

Columbo je absolutní ikona detektivního žánru — nejen díky geniálnímu Peteru Falkovi, ale také díky formátu, který se nikdy neomrzel: divák zná vraha od začátku a sleduje, jak ho Columbo nenápadně, skromně a brilantně přivede k pádu. Série spojuje humor, psychologii a inteligentní logiku bez laciných triků. Nejlepší éra je bez pochyb 70. léta (1.–7. série), kde každý díl působí jako malý film: napětí, elegance, výborní herci a neustálé duely mozků. Novější epizody z 90. let jsou různorodější a experimentují, ale zachovávají jádro Columbovy metody – laskavého, neúnavného a geniálního detektiva, který zločin zničí detail po detailu.
 
Columbo zůstal nadčasový díky tomu, že nestaví na akci, ale na charakterech, logice a inteligenci. Je to série, která obstála desetiletí a stále patří k nejpropracovanějším televizním detektivkám všech dob.

Columbo ( česky Kolombo ) rozhodně nepatří k nejlepším detektivům, to je jisté. Sherlock Holmes by Columba snadno vyřadil ze hry. Po matematické stránce je to slabé a je vidět, že i přes svoje puntičkářství se z toho počítání moc nenaučil. Na druhou stranu však právě této vlastnosti dokáže odhalit vraha, i když je to je vzteku a vyvolá to i otravnost. Obzvlášť první epizoda s Gene Barrym je nejlepší, protože on identifikuje psychologický profil Columba. Mám mnoho epizod z tohoto seriálu a dávám 80 %