Žena pod vlivem (1974)

Je škoda, že tenhle film nemá pořádnou dramaturgii nebo výraznější dějový oblouk. Na druhou stranu je o to nejasnější a divák se snaží přijít na to, oč vlastně jde mezi těmi postavami. O těch ten film totiž je. Ústřední dvojicí je manželský pár. Ona je trochu cáklá a často se nechává unášet, zatímco on je poněkud jednoduchej, neotesanej a vznětlivej prosťáček. Tato jejich nesourodost vede ke konfliktům, násilí i nedorozumění. Je to tak dobře zahrané (obzvlášť ze stranyGeny Rowlands), že to působí jako dokument a těžko říct, jestli autor vůbec chtěl činit nějaké soudy. Vůbec to tak nepůsobí. Spíš se zdá, jako kdyby chtěl jenom pozorovat (či replikovat vypozorované) manželství z pracující třídy - ukázat pochybný vztah dvou dospělých lidí, kteří se k sobě stále musí učit hledat cestu (pokud spolu tedy chtějí být a mně se zdálo, že ano). Řekl bych, že film má právě takové vyznění, ale osoba více feministicky uvědomělá by na to mohla koukat ostřeji;"Film vypráví o svéhlavé ženě, která trpí v patriarchální společnosti po boku násilnického prostoduchého manžela, který ji dovede k alkoholu a později nechá na čas zavřít do psychiatrické léčebny, aby mu jí vrátili takovou, jakou ji chce mít."Jedná se o první film odCassavetese, který jsem viděl a dostal jsem se k němu skrze reflexi filmůSeana Bakera, jehož postavy taky oplývají velkou autenticitou a přirozeností.

Brutálně hrající herci (především Rowlands+Falk) v dramatu, který by mohl být velmi znepokojivým zážitkem na který byste jen tak nezapomněli, jenže to by to nesměl točit Cassavetes, jehož režii jsem v tomhle snímku nedokázal docenit ani pochopit. Že je film rozvláčný, bych dokázal pochopit, ale v tomhle případě potenciál nevyužitý. Škoda.

ProKarla OchajeJohn Cassavetesnejlepším a nejzajímavějším režisérem všech dob. Nevím, zda nejlepší (na poli nezávislého filmu dejme tomu), u druhého přívlastku bych řekla 1 z nejzajímavějších. Záleží, co od filmového zážitku chceme – libé pocity a zábavu zde nečekejme. V tomto případě totiž dostaneme rozjitřené emoce, detailní až dokumentární pohled do manželství dvou odlišných, ale milujících se persón. Bez vysvětlení, bez řešení, jen taková hektická epizoda obsahující zhroucení, humpoláckou snahu udržet rodinu v chodu, spoustu nervózních návštěvníků, křiku a žádný klid. Neurvalý Peter Falk ušlapal v dobré víře (nebo v buranské zaslepenosti a citové plochosti) křehkou, nejistou a labilní duši své manželky. Když jsem před časem psala oAlicia zaslouženém Oscaru pro Ellen Burstyn, tak zde vytvořená kreaceGeny Rowlandsby v tom případě potřebovala Oscara dvojitého. Těžký, smutný film, který jsem pozorovala s otevřenou pusou, místy s trpkým úsměvem. Dodám trefné heslovité shrnutí pana Ocha, kdybych někdy chtěla o filmu poučeně diskutovat:„autenticita, která bolí, herecké výkony mimo chápání, intuitivní filmařina s dotekem génia". Chce to vhodnou náladu, ale tohle nebyl můj poslední Cassavetes!

Cassavetes se v tomto asi 2.5 hodinovém filmu snaží vyobrazit, jaký vliv na manželství, děti a sociální vztahy by mohlo mít propuknutí duševní choroby u jednoho z nich. Jsou zde manželé Nick (Peter Falk), který pracuje jako konstrukční předák pro město, dále jeho žena Mabe, která je v domácnosti, a jejich 3 malé děti Tony, Angelo a Maria. Ve filmu se postupně seznámíme s Nickovými spolupracovníky z práce, taky s rodinnými přáteli, s rodiči oběma manželů. Mabe se v průběhu filmu začne chovat čím dál tím víc podivně, nejprve Nicka podvede, pak se chová podivně, vede divné řeči, tančí, začne děsit okolí i manžela, a nakonec rodinný lékař a přítel je nucen provést nedobrovolnou hospitalizaci na psychiatrii, a následně sledujeme její návrat domů. Film si udrží napětí a je to jeden z těch těžších a méně příjemných filmů na sledování, protože zobrazuje nepříjemná témata. Jen já sám jsem si kladl otázku, nakolik je to zobrazení duševní nemoci věrné a co má vlastně za diagnozu. Asi nejvíc by mi její chování sedělo na nějakou epizodu mánie (podvod manžela, tančení, divné řeči), i proto že na psychiatrii dostávala ECT. Porucha osobnosti mi přišla jako méně pravděpodobná. A chování lidí mi ve filmu přišlo taky divné. Např. NIck ji za hospitalizace nebyl ani jednou navštívit, a když se vrátila domů, tak nechal uspořádat jakousi oslavu a sezval celou rodinu.

Mimo to, že jsem se dnes dozvěděl, že zemřel Paul Auster (kuuurva, čtyři měsíce!), dokopal jsem se k tomu si konečně pustit 'A Woman Under the Influence' a zjistil, že hlavní představitelka, Gena Rowlands, zemřela dva týdny zpátky, ve věku 94 (a na tenhle film jsem se chystal set sakra dlouho a pořád ho oddaloval). Čtyřka a 94, ty numera. Každopádně, tenhle film je (teprve druhý od Cassavetese, co jsem viděl [The Killing of a Chinese Bookie], ale viděl jsem pár, kde hrál, naposledy pár let zpátky třeba 'Mikey a Nicky', kde je zajímavý, že jednak hrál s Peterem Falkem, který má samozřejmě jednu z hlavních úloh i v tomhle filmu... a jednak jsou ty filmy pár let od sebe a rovněž je v nich motiv: "She's psycho. Just tell her you love her." situace, kde máme ženskou postavu pod tlakem). Ale abych se konečně dostal k filmu, 'A Woman Under the Influence' je na seznamu oblíbených filmů řady herců a tvůrců, kteří neopomíjejí tenhle Cassavetesův masterpiece zmínit mezi svoje oblíbené... a vypráví drásavý příběh manželské dvojice v podání Falka a Rowlands, kdy ona je přecitlivělá, milující, ale trochu "vychýlená" v přehnanosti své emocionality... "Tell me what you want me to be, Nicky", je příliš plná života, takový ty typy, co mají příliš silný extrémy, příliš milují, ale taky se příliš snadno zlomí a začnou jednat absolutně iracionálně. Znám tuhle povahu. Občas jsou takové ženy, které o sobě nemají příliš valného mínění a tak se zaseknou u prvního muže, který se naučí s tím "nějak pracovat" a většinou toho i dost zneužívat. Nick je naopak taková horká hlava, tupec, co má rád good times, má rád komunitu, proto konstantně cpe do domu zástupy spolupracovníků, zve si dvacet-třicet-čtyřicet lidí, dokud to ale je podle toho, jak se mu to líbí, to je to, všechno a všichni musí skákat podle Nicka. Jeho žena nechce být upnutá rajda s nosem nahoru, chce být přátelská, ale zároveň není schopná znát v tom všem hranice, je "too much" a ani nemá ponětí, že podvádí (což je ale asi jediná vyloženě špatná věc, co ve filmu udělá - nicméně Nick už takových s ní musel zažít desítky)... třeba hned na začátku, když Falk zkejsne na cestě a nemůže se dostat domů, tak volá, že to ženě zítra vynahradí a její reakce je, že jde ven, dá si tam megapanáka na baru a nechá se pak domů přitáhnout a přetáhnout, ráno ani neví, neřeší, že se něco dělo. Je to drsné, ale podle mě stejně tak absolutně normální a přirozené, jako když sledujete dokument o zvířatech, jak loví další "pěkná zvířátka". Je v tom určitá poezie, i když to pro Bambiho končí. Takový je život. Nechci se nijak zastávat postavy Falka, kterej je definitivně horkokrevnej dickhead, control freak. Výkon Ellen Burstyn toho roku musel být vážně něco, protože kdyby dnes měla herečka výkon, jaký předvádí tady Gena Rowlands... to přecházení do zakřiklé, ubohé, ruky svého muže se držící ženušky, co se podvoluje a pak naopak teatrální, když se snaží ukázat, že má "na salámu" (ten typ, co často dostává bídu a bití rukama násilníků). Co je nejvíc fucked up je tak trochu stejný motiv, který vidím na konci Mechanického pomeranče, kde Alex svůj návrat pojímá velmi sarkastickým tónem "I'm back and better than ever! Now I'll start real ultraviolence..." sort of thing. Jenže Gena Rowlands se vrací z nemocnice, kde ji převychovali, aby byla zakřiknutější, to Falkovi brzo nesedí a chce ji zpátky "cinklou" a to hraní, kdy opět "neví, jakou ji chce" a jí se nedaří být zase "taková, jaká je". Filmu asi nejvíc vévodí dlouhá scéna hádky, breakdwonu, než Rowlands pošlou na léčení do špitálu, Falk se pak tyranicky věnuje dětem "jdem se bavit na pláž". Plně chápu status tohohle filmu, ale i tak mi při stopáži přijde děsně rozvleklý, ačkoliv to je hodně tím stylem těch dlouhých scén, které Cassavetes nechá jet, skoro jakoby "se tvořily samy o sobě" aby je pak stejně tak nečekaně utnul. (*"Film stál pouhých 250 tisíc amerických dolarů, o částku se rovným dílem rozdělili Peter Falk a John Cassavetes. Točilo s v neuvěřitelně skromných podmínkách v pronajatém domě, kde všichni dělali co bylo právě zapotřebí.") Definitivně doporučuju, ale spíš pro trpělivější diváky. Konec je fakt síla, ta přetahovačka s děckama, matka omlouvající se. Manželství, jako nekončící noční můra. Falk hraje dobře sympaticky vyhlížejícího (jak ho asi i znáte z Columba), ale přitom ve většině filmů, co jsem s ním viděl, je to vše, jen ne sympatický člověk (pokud bereme jeho činy a to že to nemyslí špatně a možná dokážu pochopit, proč to dělá asi nemá smysl zmiňovat). "Do yo love me?" (when you can't lie to her anymore, ten pohled "I... I... I..." ale hádám, že některým ženám je asi mnohem snazší lhát, protože k tomu samy nahrávají.) A přesto se usmát na to svoje hovado, na tu lež, kterou si zvolila... nevím, čím si takové ženy muži získávají. Je to tím, že je dokáži dobře ošukat? Slyšel jsem, že to tak často je. Dobrý sex přebije hodně. Možná proto můj první vážný vztah trval o dva roky déle, než měl, ale co člověk čeká, ve věku 18ti, než nekonečnou touhu. Závěrečné titulky, u kterých pořád běží film a manželé uklízí po hostině, chystají postel... působí skoro jako kdyby to celé byla jen fraška, protože, tak jsme se vyblbnuli "a zítra v pohodě zas do práce, zpátky k běžnému životu." Lidi dokážou a žijou často takhle. Hodně zajímavý a podnětný snímek.