Premiéra (1977)

Film jsem sledoval bez českého dabingu a bez titulků, takže jsem musel spoléhat na svou angličtinu. I přesto, že jsem filmu poměrně dobře rozuměl, vůbec mě nepohltil ani nebavil.
Režie mi přišla velmi slabá – celý film vypadá hrozně amatérsky. Kromě Geny Rowlands v hlavní roli jsem ve filmu žádný dobrý herecký výkon nenašel.
Divadelní scény mě nebavily. Jediné, co mě na filmu tak trochu zaujalo, bylo ztvárnění psychologické proměny postavy Myrtle Gordon – a to je asi vše. Už dlouho jsem se takhle u filmu nenudil.

Stejně jako vŽeně pod Vlivemnedává autor příliš jasně najevo, co s jeho protagonistkou vlastně je. Divák si to tedy sám musí nacházet, protože právě to je hlavním předmětem filmu, v němž opět herecky exceluje Gena Rowlands. Film mě však po prvních 40min začal dost ztrácet a nudit. Nebavily mě jednotlivé scény, dialogové výměny ani postavy dost na to, abych do toho byl naplno zainteresován a vypozorovával všechny ty psychologické nuance. Anotace předjímá, že protagonistka-herečka prožívá existenciální krizi v souvislosti s rolí v divadelní hře, kterou cvičí a kterou má hrát. Její role prý odráží jí samotnou s jejími vlastními démony. Znělo mi to jako něco, co by mohlo být soustředěné/promyšlené - že by se události z divadla a mimo něj vzájemně zrcadlily a odrážely a ovlivňovaly a já nevim co všechno. Jenže tomu tak není. Mezi těmito liniemi je jistá malá souvislost, ale je dost neurčitá. Herečka nejdřív tvrdí, že roli nechápe, ta hra se jí nelíbí a snaží se v ní skrze improvizaci nacházet něco opravdového. V životě má jen kariéru, takže to nechce posrat, když už není nejmladší a další role by nemuseli přicházet tak snadno... Jenže do toho ještě dost chlastá, není zrovna spolehlivá a pronásleduje jí vidina mrtvé fanynky, jako kdyby se u ní rozvíjela nějaká psychóza, což mi přišlo zbytečně navíc…

Existenciální a psychologické až na dřeň, ačkoli Cassavetes i přes značné thrillerové prvky nic zrovna neulehčuje a nechává diváka projít si Myrtliinou depresí bez jakýchkoli přikrášlení, ale nemá smysl mu to vyčítat, když to funguje skvěle a dojem po těch dvou a půl hodinách je výrazný. Dostala mě do toho už úvodní scéna s vyloženě podivnou fanynkou a vyloženě podivným twistem, což taky byl záměr, vzhledem k tomu, že právě tohle v Myrtle vše probere. Opět zde je důraz na detaily (především obličejů), znejasňování prostoru, aby svět mimo divadlo a domov Myrtle působil nezřetelně a když dojde na celek, často vše vypadá bez života a opuštěně, takže do celku funkčně zapadá i práce s mizanscénou. Zajímavě je i metaforické zobrazení určitého životního přechodu a obtížného vyrovnání se s ním, což právě vytváří několik vyloženě psycho scén, které tomu dlouhou dobu určují atmosféru - a o to více je fascinující, jak jde závěr úplně jiným směrem než vše doposud a přitom se v něm ozvěny předešlého dění stále nevyhnutelně ozývají. Takže za mě fascinujícím a promyšleným způsobem vystavěný film, který mě osobně nadchl skoro stejně jako Zavraždění čínského bookmakera, které u mě z Cassavetesovy tvorby stále vede. Nic to ale nemění na tom, že mi jeho filmy sedí stále víc, stejně tak chci stále víc prozkoumat jeho celou tvorbu a přitom jsem si stále víc jistý, že je jedním z těch režisérů, na jejichž tvorbu musím mít čas a náladu, jinak bych jejich filmy nemusel docenit. 4*

John Cassavetes se vyžíval v režírování rolí bláznivých ženských, který psal přímo na tělo pro svou manželku Genu Rowlands. Tentokrát jako herečka nacvičující roli stárnoucí ženy ve hře "Second Woman", která se nedokáže sžít se scénářem, protože se do něho vžívá až moc. Tak jeho zkoušení různě sabotuje improvizováním, chlastáním, zápasením s imaginární mrtvou dívkou atd., to vše za nekonečně trpělivého asistování všech zůčastěných, kteří stejně jako my čekají, co z toho nakonec vyleze. Vylezlo, překvapilo.

„Já už nejsem já... Někdo se tu za nás vydává!“Takové přehoupnutí do vtipné komediální smršti v poslední dvacetiminutovce bych po víc než dvou hodinách totálně psycho dramatu rozhodně nečekal. Stejně tak, že se nakonec víckrát zasměji i díky přispění samotného pana režiséra v akci na jevišti... :) John Cassavetes natočil vPremiéředost neotřelý snímek, který se točí kolem divadla, často se i odehrává na jevišti před živými diváky a také vyloženě evokuje divadelnou či televizní inscenaci, zároveň si však zachovává nezaměnitelný styl vycházející z nezávislé filmařiny a civilního herectví. Díky evokaci divadla pakPremiéřeurčitě snadněji odpustím i trochu neuvěřitelný happy-endový zvrat (na který tu upozorňuje více komentujících) z úplného dna v podobě deprese a fyzické nevolnosti až k improvizačnímu mistrovství. Byl jsem připraven na šíleně depresivní bizár, pravdou však je, že jsem zůstal od počátku přikován k sledování peripetií stárnoucí herečky a děj plný divadelních výstupů během početných zkoušek a představení mě napínal a často i fascinoval. Gena Rowlands v hlavní roli podala famózní výkon, kdy v postavě divadelní herečky prochází množstvím protichodných psychických stavů a zároveň se obratně pohybuje mezi hysterickým teatrálním afektem (v rámci postavy z jeviště funkčně přítomným) a krásně čistým civilním výkonem. Klobouk dolů. CassavetesovaPremiérami hodně sedla, ač v některých záběrech ve druhé polovině jsem se nevyhl pocitu nataženosti a asi bych očekával silnější závěr.[85%]