Tváře (1968)

Z těch oár Cassavetesových filmů, které jsem viděl, mě zatím dost nebavil žádný, ale všechny se vyznačovaly velkou mírou opravdovosti. Nevím sice, jak tyto filmy byly tvořeny, ale přijde mi, jako kdyby měl autor koncept, ale výsledek nechával (do velé míry) vyrůst na place z herců a situací mezi nimi a pak také samozřejmě ve střižně. Nepůsobí to příliš dramaturgicky soustředěně. Postavy hodně mluví a to, co říkaj, jsou vesměs hrozný tlachy. Důležité je, co za těmi slovy je a co prosvítá v tvářích postav. Tenhle film je partnerskou sondou (stejně jakoScény z Manželského ŽivotaneboKdo se bojí Virginie Woolfové?- kteréžto mám však nesrovnatelně radši) do duší nespokojených manželů střední třídy s krizí středního věku. Zároveň ale nedává jasné odpovědi. Myslím, že je ale patrné, že postavy podvádí své polovičky, protože jim v životě něco chybí a to, co se jim na sobě dříve líbilo, zevšednělo a do popředí se dostala frustrace a nuda.

Po pár minutách jsem začal Cassavetesovi fandit, možná spíš jako ve sportu než ve filmu. Fandil jsem mu, ať vydrží, ať vydrží až do konce. Ať se nenechá zaskočit rčením, že každý kýč musí někde a někdy skončit. Kundera to přece také dokázal! Tak krásný kýč! Takové krásné kýčové dialogy a kýčové akce, to to jsem snad dosud neslyšel a neviděl. A zároveň tak dokonalé, žádná chyba; kýč střídá kýč, plní minuty a hodiny, herci se jím opájejí, milují jej. - Ale zároveň to je jed. Především pro televizní blouznivce. Televizní dramaturgové, uvádějte tyto Tváře, alespoň jednou týdně, dokud jich nebude tolik jako odvysílaných pořadů o Hitlerovi. Já se už před televizní verbeží někde schovám.

Objevit Cassavetese mnohem dřív, mohl být jedním z mých iniciačních režisérů. Teď už ho poznávám příliš pozdě, kdy už jsem toho viděl hodně a tak mě nemá čím překvapit, což ale neznamená, že by mi jeho filmy neměly co dát. Vztahové psychologické drama to sice je, ale mnohem víc jsem to vnímal jako pozoruhodný experiment, kde je podstatné všímání si dílčích detailů, jako mimiky, míst náhlého ticha či zmizení zvuku nebo taky náhlých změn témat, odboček a tónů hlasu. Nejspíš jsem ještě neviděl film, který by až tak dbal na detaily řeči a o to víc už teď chápu, proč si ho pak detailista a vyznavač "poetiky všeho" James Benning vybral k přepracování, kde se extrémním zpomalením vybraných detailních záběrů (a zpětně musím uznat, že velmi chytře vybraných) věnoval postupným proměnám mimiky. Tohle je taktéž puntíčkářské, protože zatímco zní mnohdy prázdné dialogy (což ale neplatí vždy), všude jinde se dějí podstatné detaily, které nám o postavách prozrazují víc, než vše ostatní. Sice se dá dospět ke stejnému závěru i narativně (nakolik se tu dá o nějakém narativu mluvit), ale cesta skrze propracované detaily je působivější a hlavně mi přijde, že ty tu jsou tím primárním. Mezi smíchem a pláčem je tenká hranice, jelikož v náznaku vypadají dost podobně, detaily vždy nemusí prozrazovat, co bylo skutečně řečeno, ale co si daná postava zrovna myslí (když je určité větě věnován speciální záběr působící jakoby navíc), často platí, že čím bližší detail, tím internější informace a závěr je fascinující gradací přechodu od skutečné tváře k návratu k přetvářce, kdy snad každá jedna Richardova věta je dalším stupněm. Je tam toho hodně a jsem si jistý, že se to na první zhlédnutí nedá vše vstřebat, ale už takhle napoprvé jsem toho vnímal dost. A má to svou vrstvu i v narativu - vlastně celou dobu sledujeme intelektuály, jak se baví, většinou si užívají života, sem tam se objeví nějaká hádka, ale rychle se vyřeší... nebo se spíš zamete pod koberec a pak je žere zaživa. Všechny. Otázkou pak zůstává, jestli se takhle formalistický experiment dá sledovat celých 130 minut, protože to může jak fascinovat, tak i naprosto unudit, případně skončit někde mezi. Já ale podobné experimentální filmy rád, takže beru všema deseti a to i přesto, že jsem si tam taky našel místa, kdy jsem pozornost malinko ztrácel. 4*

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže uTvářía setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně docela nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku tu Cassavetesův styl, tady plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě a svérázných improvizací před napůl amatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstával z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novějšíPremiéra(1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více.[50%]

Tuhle mi někdo říkal, jak přirozené a nenucené tyhle filmy jsou. Asi jsem koukala na jiný film než měl ten dotyčný na mysli. Tohle bylo jak' sledovat bandu dětí ve školce. Jeden brečí, druhá se vzteká, třetí řve a čtvrtý se směje a pak se role prohodí. Dialogy asi vznikaly rostříháním novinových článků po jednotlivých větách, následnému vhození papírků do klobouku, ze kterého si pak každý herec vytáhl libovolné množství spolu nesouvisejících větiček, jež si každý mohl vyslovit jakkoli chtěl. Večírek celý mi připomíná, jak jsem jednou zavítala naprosto střízlivá na kalbu smažek a nestačila jsem se divit, kolik emocí takový člověk na tripu dokáže protáčet několik hodin v kuse.