Smolný den pro Skopce (1971)

Traversi... Traversi... Traversi...Dá se film pokazit, když máte na palubě Morriconeho, Nera a Storara? Bazzoni, jehož Le orme na mne udělalo před lety podobně silný dojem, se o to ale nepokusil.
Hlavní hrdina, novinář, okolo něhož se stahuje smyčka podezřelých vražd, se jmenuje Bild a jezdí Volkswagenem – víc humoru kromě toho a Nerova taliánského řevu na fackovanou milenku v jakém bordelu to žiješ?! se ve filmu nedočkáte. Stejně tak málo vůle uniknout tradici: Pohled pachatele je snímán rybím okem a je doprovázen vzdechy vzrušení (o kterých diváka neznalého italštiny informují i titulky pro neslyšící), oběť po parku je pronásledována kamerou s dopředu doomovsky vystrčeným vystřelovacím nožem. Ale přece trochu – vraždy nejsou ani tak brutální, jako spíš chytré (vražda paraplegičky je skvěle zrežírovaná) a jednu oběť prostě trefí šlak.
Giallo je v Bazzoniho podání o něco málo, ale přece víc, než zločin vyprávěný subtilností popartového plakátu. Škoda, že s tím praštil tak záhy.
Vykašlat se na to měl Argento.

Taký nemastný-neslaný giallo-triler, ktorý viac vsádza na krimi vyšetrovanie vraha a na atmosféru celkom zabúda. To, čo sa ale nedá vizuálne nevšimnúť, sú zaujímavé architektonické prvky budov a veľmi vkusných luxusných interiérov, ktoré sú v prísnom protiklade k mierne ošuntelému a často alkoholom opantanému novinárovi v hlavnej úlohe. Nero sa na novinára ani nehodí, ešte keď v jednej scéne ide agresívne a násilne vyzvedať informácie - ako keby bol sám policajtom. Celkom netradične sa pri vraždách nevyskytuje krv. Záver a odhalenie vraha sa nesie v jednoduchom a nie príliš zaujímavom režime, kde vrahom je (ne)očakávane záhradník.

Netypicky do studenější palety barev stylizované giallo, což samozřejmě neplatí pro celý film, tam kde je sytost pro vyznění scény potřeba, tam také je. Interiéry jsou převážně honosné, bohatě zdobené, exteriéry ale často využívají brutalistní architekturu a tam ten chlad sedne. Nádherná je kombinace obojího, třeba schodiště a červené auto. Za kamerou také stál Vittorio Storaro, díky němu je tahle brakovější detektivka zajímavější. Výborné jsou jeho kamerové jízdy z možného pohledu vraha, podobná vtáhne hned v úvodu, také schodiště při jedné z vražd a samozřejmě závěr se statečným dítětem. Storaro pomáhá atmosféře i využitím světla a stínu, je na tom postavena celá eroticky laděná scéna. Režijně už to tak slavné není, úplný závěr trochu vyšumí, mohlo zůstat u tajemství. Herecky zaujme Pamela Tiffin, Franco Nero spíše v první polovině, čím blíže závěru, tím unaveněji působí. Že by záměr?

The Fifth Cord môžeme pokojne zaradiť medzi klasické giallovky, i keď v rámci vrážd sú scény snímané ako giallo až povedzme že v poslednej tretine. Novinárovi polícia neverí, vrah má podobné motivácie, aké by ste čakali a fakt, prečo vraždí v utorky, je tak ezoterický, až je to z dnešného hľadiska (a asi bol aj v dobe vzniku) veľmi vtipné. Možno sa budete strácať v tom, ako to má Franco Nero so všetkými prítomnými ženami, ale to je vedľajšie. Dôležitejšia je nakoniec formálna stránka a odhalenie vraha. To je akceptovateľné, ale čakal som predsa len niečo prekvapivejšie.

Přiznám se, že mě Smolný den pro Skopce ve své více než devadesátiminutové hře nepřesvědčil. Celý případ se od začátku jeví zajímavě, stejně jako postava novináře, která je zpočátku sama obviněna. Andrea Bild ale poté pátrá na vlastní pěst a nutno říct, že policie se jeví víc než neschopně. Dost se také řeší Bildovy milostné avantýry a vlastní problémy. Nejvíc mě ale překvapil banální závěr, z něhož samozřejmě vyčnívá zajímavá honička mezi novinářem a pachatelem. Celkové rozuzlení mě ale mírně zklamalo. Přeci jen filmu to pomalé tempo neprospělo a kdybych v něm nalezl více napětí a akce, asi by mě ten závěr tolik nebolel. Nicméně je to shodou náhod už druhý film, který se mi od toho též režiséra moc nepozdává.