Le orme (1975)

Italská Jana Šulcová ve skutečně mysteriózním filmu, který funguje, jak má. Začne záhadou (žena se jednoho dne probudí a zjistí, že utekly tři dny, o kterých neví, kam zmizely nebo co dělala), pokračuje pátráním, a to ve skutečně fotogenickém městě plném zajímavých uliček - a samozřejmě dojde i k závěru, který mi přišel sice poněkud jednoduchý, ale nevadí mi to, podobně jako pár nelogičností (třeba proč jí nikdo neřekl, co se v té překladatelské místnosti stalo?). Ten film si pohrává se záhadou stejně jako se světlem a lokacemi a i když už pointu znám, rád se na film podívám znovu právě pro jeho kouzelnou a chytlavou atmosféru. Klaus Kinski se tu objeví jenom v pár záběrech. --- A málem bych zapomněl. Film je ze 70. let a v jedné scéně je konference o klimatu na Zemi. Vědci tam tvrdí, že v 90. letech zanikne život v mořích a v roce 2000 lidé budou mít problém na Zemi žít. Tolik ke katastrofickým předpovědím vědců.

Neustále se jí zdá o kosmonautovi na Měsíci, jednoho rána po probuzení neví o svých předchozích třech dnech a během pátrání, co vlastně dělala a proč, se setkává s lidmi, které nezná, ale oni naopak znají ji. Ztracený v čase je již asi i tento snímek, neboť je údajně pozapomenutý i v Itálii, kde byl natočen. Režisér a scenárista v jedné osobě Luigi Bazzoni ve svém snímku okázale dominuje otázku příčiny a následku s nutkáním vše odhalit, pochopit a dále interpretovat, což je v podstatě základem dějové mozaiky, která po divácké stránce působí tak nehorázně inteligentně, že až mnohé intervence překračují hranice nemožného. V nerozhodnosti je tak věcně udržován divák. Je třeba brát její myšlenky a odhalování záhad vážně? Stala se snad obětí dvojí hry a nebo se jen honí za chimérami? Snímek nutí přemýšlet nad každým detailem, a to i v rovině malého náznaku. Příběh nabízí nemalé množství možných interpretací širokého spektra lidské psychiky. Sen a trauma, klam a realita, touha a ochranné mechanismy, příčina a následek a nebo také úzkost a osvobození. Klidné a pomalejší mnohé nenadchne a v tom je právě to kouzlo. Postupně odhalované tajemství a vysvětlení záhad právě spočívá v tomto nebetyčném klidu, neklidné rozvážnosti a hlavně ve zdržovací strategii. Při správném uchopení všeho podstatného dokáže snímek zanechat hluboký dojem.

Le Orme je posledným kúskom z dielne nedoceneného talianskeho režiséra Liugiho Bazzoniho, tvorcu dvojice silne esteticky ladených a existencializmom šmrncnutých giallo filmov La donna del lago (1965) a Giornata nera per l'ariete (1971). Na rozdiel od nich však Le Orme oplýva navyše aj bizarnou surrealistickou atmosférou a až neutíchajúcim nádychom paranoidného blúznenia, či absenciou väčšiny zložiek klasických giallo thrillerov. Veľký dôraz je kladený v prvom rade na obrazové kompozície (nádherné a nezabudnuteľné zábery na majestátnu mešitu, moslimský cintorín, či tajomné ruiny starej dediny) a dynamické chovanie postáv, ktoré sú po celý čas zachycované v neustávajúcom pohybe. V mnohých ohľadoch ide zrejme o film, ktorý výrazne predbehol svoju dobu a silne mi pripomína štýl počítačových videohier, nazývaných walking simulátor, napríklad Dear Ester. Aj nich sa s hrdinom prechádzate cez rozličné prostredia a cez jeho vnútornú meditáciu pomaly a nebadane spejete k finále.

Bazzoni bol nepochybne majstrom svojho remesla a je len škoda, že za svoj život natočil iba päť plnohodnotných filmov - v opačnom prípade by sa možno zaradil po bok takých velikánov, ako Fulci, či Argento.

Tak teď jsem v takovým stavu, že nevim jak mám popsat svý pocity z tohodle díla. Psychologický/Mysteriózní drama (ke konci horor) Le orme od režiséra Bazzoniho (giallo Giornata nera per l'ariete) nemusí sednout každýmu. Má fakt pomalý tempo, místy může někoho nudit. Co mi nemůže upřít nikdo je fakt, že Le orme má skvělou hudbu i kameru a hlavně Florinda Bolkan hraje výborně. Nevím jakej debil taguje tyhle filmy, ale s giallem tohle nemá vůbec nic společnýho. Závěrečnejch 20 minut je úplně to nejlepší, co nám může tenhle film nabídnout. Konec je fakt síla... Možná trochu nadhodnocuju, ale nemůžu si pomoct, protože jsem se při sledování cejtil fakt zvláštně. Tohle prostě musíte vidět. Všichni.

SPOILERY.
Hlavní hrdinka Alice si nepamatuje události posledních několika dní v zaměstnání, což jí na rozdíl ode mne připadá divné. Po řídké šňůře indicií přichází na místo jménem Garma, o něhož si slibuje prosvětlení temného tajemství.Le Ormepatří k těm filmům, na které se zlobíte proto, že vás po opojné lázni snových příslibů podarují rozuzlením z těch, která vám připadají přízemní a banální. Budete-li poctiví, zjistíte, že se můžete zlobit nanejvýš na sebe, doufali-li jste (a doufáte-li) ve víc: c'est la vie, jste blázen.
Film ale nabízí víc, než příležitost být na sebe divácky přísný, především na úrovni čistě filmových požitků.
Formálně vedou stopy od tradice giallo bez krve kamsi k radikálně tajemným filmům australského období Petera Weira. Osudově vyhlížející představitelka Florinda Bolkan provozuje narkoleptickou turistiku po mámivých obrazech návštěvníky opuštěného letoviska a její cesta má blíže k čemusi čistěji kinematografickému, než je prosté hororové vypravěčství. Po většinu času intenzivně opájí a sugeruje, vtahuje do hlavní postavy, tajemství likviduje a prohlubuje zároveň.
Podvod nakonec.
Film podle mého gusta.