Sečtené dny (1962)

Hrdina Petriho snímky prechádza po konfrontácií s vlastnou smrteľnosťou niekoľkými štádiami. Najprv sa cíti nadradene ostatným, pretože si odrazu uvedomil niečo, na čo sa ostatní boja čo i len pomyslieť. Cíti sa neohrozene, pretože sa nebojí upriamiť myseľ na svoj vlastný koniec. Nevyhýba sa mu ako ostatní, ktorí sa snažia na smrť radšej čo najskôr zabudnúť. Postupne však prichádza strach a s ním spojený útok mysle na ducha v podobe otázok bez jednoznačných odpovedí. Myšlienkami umučený Cesare hľadá útechu v úniku z chaosu mesta do sladkej vidieckej nostalgie svojho rodiska. No i tento spôsob vyrovnávania sa s vlastnou smrteľnosťou sa ukáže ako veľmi záludný. Cesare sa v priebehu svojho vývinu párkrát stáva aj akýmsi žiakom: najskôr sú jeho "učiteľmi" diela moderných maliarov, ktoré mu dajú dar ilúzie slobody nájdený v porušovaní pravidiel a neskôr je na krátku dobu jeho mentorom aj tulák s nulovým zmyslom pre altruizmus, ktorý ho inšpiruje k porušeniu zákonov. Katarzný moment bol pre mňa najprv trochu nejasný. Cesare sa nakoniec vráti ku svojej starej práci. Je snáď odpoveďou na existenciálne problémy opätovné zaradenie do systému? Myslím si, že Petri skôr hovorí o tom, že každý sa snaží zaháňať nevyhnutnosť konca iným spôsobom – jeden tým, že svoju myseľ zamestnáva inými činnosťami a druhý zase nahrádza úzkosť zo smrti novými úzkosťami. Petri sa nevyhýba ani sociálnej kritike prostredníctvom zobrazenia života na periférií Ríma (téma, ktorej už v 50. rokoch venoval niekoľko slov aj Pier Paolo Pasolini) a taktiež nezabúda ani na moderné umenie, ktoré vidí skôr ako príležitosť pre galeristov urobiť dobrý biznis a "vychovať" si spoľahlivého zásobovača, než ako snahu o hlbšiu výpoveď.

Fantastické téma, pro film jako dělané. Neúspěšný pokus o uniknutí lidskému osudu (narození, život, smrt) i individuálnímu osudu, (alespoň trochu) srozumitelné každodennosti. U Cesareho se běžně (ne)vnímaná úzkost ze smrti mění v posedlost smrtí. Jako prostý vodař (neznaje buddhismu) se domnívá, že za to může "nenaplněnost" jeho života a proto se rozhodne jej radikálně změnit. V podstatě však jennahrádza úzkosť zo smrti novými úzkosťami(forminx). Svůj pokus o "lepší", "zážitkovější" život nakonec vzdává a vrací se ke své každodennosti, tím se ovšem jeho osud naplňuje. - Jako obvykle se mi filmy propojují s písničkami. Zde se mi případně vnutila písnička kapely, která nám hrála na školních zábavách (RENFT):Irgendwann will jedermann raus aus seiner Haut. Irgendwann denkt er dran, wenn auch nicht laut.(27.03.2025)

Po skvělém snímku Podivné vyšetřování jsem se rozhodl navštívit další Petriho film a opět jsem z projekce odcházel velmi potěšen. Dvaapadesátiletý instalatér Cesare bilancuje svůj dosavadní život po šoku, který utrpěl v tramvaji, ve které přirozenou cestou zemřel stejné starý muž. Cesare se rozhodne nepromarnit už ani minutu a zanechává své práce. Chce se veselit a radovat ze života spolu s mladými, ale nejde to podle jeho představ. Dává se do řečí s cizími lidmi protože ho trápí myšlenka, že o nich vůbec nic neví a snaží se pochopit spoustu věcí, které mu dosud unikaly. Poté, co mu došly peníze, uvažuje i cestě zločinu, ale nakonec se vrací zpět ke své původní profesi. Dokonalá esej o životě s komediálními prvky, která v závěru vrcholí halucinogenní sekvencí. 85%. MFF KV.(12.07.2014)

Moje první a náhodné rande s Eiem Petrim. Úplně klidně si vedle kategorie drama domyslete lomítko a slovo komedie, protože tenhle kousek fakt nenudí. Jde o myšlenkově hlubokej film, kterej je v podstatě dost depresivní a bezvýchodnej, ale to ještě neznamená, že to nemůže být prezentovaný s neskutečnou lehkostí, humorem blízkým českým Formanům a na italskej neorealismus i svižným tempem.(07.07.2014)

Vy jste existencialista, ale nevíte o tom.Když vám život nenadělí ani schopnost rozeznat fakt, že vám nic nenadělil, teprve ostrý zásah, jako je smrt spolucestujícího v autobuse, donutí hlavního hrdinu k přehodnocení svého života a
pokusu o jakési ztopoření. Smutné je pak zjištění, že se v životě nedokážete pohybovat tak jak
byste chtěli a všechny pokusy o vymanění se z každodenní rutiny končí tragédií. Poznání, že v
životě máte jenom na onen neměnný řád věcí je poznání, které nikdo nechce slyšet, ale které
mnohý zažije. Formálně precizní počin překvapí nejen scénou lámání ruky.Čtyřicet let dělal práci, kterou neměl rád, pro rodinu, která neměla ráda jeho.(11.07.2012)