Desátá oběť (1965)

Petriho La decima vittima je jedným z tých filmov, ktoré kritizujú konzumnú kultúru prostredníctvom jej vlastných zbraní. Ocitáme sa v nablýskanom pop-artovom svete plnom krikľavých farieb a otravného bubblegum popu, kde sú komiksy pokladané za klasickú literatúru a kde všemocná televízna reklama dokáže zatieniť všetky skvosty talianskej architektúry. A v tomto svete sa ľudia z rôznych kútov planéty zúčastňujú nebezpečnej hry "na mačku a myš". Orwellovsky pojatá propaganda tvrdí, že najlepší spôsob, ako predísť vojnovému konfliktu (či zbaviť sa záchvatu hnevu) je zapojiť sa do tejto hry, ktorá legalizuje násilie a aj vraždu. A nebolo by to ono, keby to besnenie neprenášala televízia a nevyužili ho podnikatelia v rámci svojej marketingovej stratégie. Petri sa, rovnako ako Pasolini, obáva vzrastajúceho vplyvu spotrebnej kultúry na svoju krajinu. Obligátna love story medzi Mastroiannim a Andressovou je v rámci deja očakávateľná, ale keďže Petri kritizuje konzum konzumom, inak to asi nejde. Z tohto pohľadu sa dá brať aj vtipný happyend, v ktorom mal hlavné slovo zrejme Ponti. Myslím ale, že v La decima vittima si Petri vyskúšal aj niektoré postupy, ktoré potom neskôr zdokonalil vo svojom ďalšom šesťdesiatkovom experimenteUn tranquillo posto di campagna, ktorý taktiež kriticky rozvíja rovinu spotrebnej kultúry.

S Elio Petrim a jeho experimenty 60. let si příliš nerozumím. Rok a půl nazpátek jsem značně protrpěl jeho údajný horrorTiché místo na venkově, na druhé straně přešla od té chvíli delší doba na to, abych se dokázal ze zvědavosti odhodlat na jeho zde dobře hodnocenou sci-fi a začal doufat v zajímavý zážitek. Nic se nedá dělat, ale zDesáté obětise vyklubala pro mě (žeby nepřekvapivě?) další Petriho nesnesitelně psychedelická (včetně otravné hudby) a intelektuálně se tvářící šílenost, která sice oplývá poutavým a nápaditým vizuálem, ale ve finále s přechodem do totální crazy frašky je to tak vše, co pozitivního o tomto zmateném experimentálním cosi mohu říct. Marcello Mastroianni mi v jiných rolích dokázal, že byl skvělým, někdy i charismatickým hercem, ale tohle je (s výjimkou jedné působivější scény) další z těch šedesátkových filmů, kde jeho výkon nespočívá vesměs v ničím dalším, než že se před kamerou po celou dobu vyskytuje s jedním rádoby cool chladným výrazem v póze intelektuála nad věcí, navíc ten ulízaný béžový účes, jakým ho zde maskéři obdařili, mi připadal až směšný. Ursula Andress mi oproti němu zase nikdy nedokázala, že by mohla být něčím víc, než kapánek přeceňovanou umělou ikonou, jejíž slávu asi nikdy plně nepochopím, aneb znám v rámci 60. let řadu daleko půvabnějších a zároveň talentovanějších hereček. Jednu hvězdu dávám za pár kreativních výtvarných nápadů a figurku jednoho z průvodců pořadem, jinak mě tato futuristická vize světa proměněného v akční reality show navzdory slibnému námětu minula a v rámci zmíněného sci-fi tématu bychDesátou oběťřadil k tomu nejslabšímu, ba až zpackanému.[30%]

CARLO PONTI PRESENTA!Spousta zajímavých jednotlivostí v mizerně zvládnutém celku.
Elio Petri představuje dystopickou budoucnost, která podobně jako četná další popkulturní díla fikčně zrcadlí to, v čem žijeme = dospívá k vynálezu [globálních] her na lovce oběti, ventilu agrese jednotlivce a společnosti: Kdo hraje (nebo se dívá), nezlobí.
Řím roku 2000 z perspektivy pětašedesátého nepostrádá futuretro šmrnc sídel bondovských über-padouchů a nedoceněné herní klasikyNo One Lives Forever. Neurazí střílející podprdy a odkazy na nevyhnutelnost kulturního úpadku:[slečna, jíž konfiskují knihovnu comicsů:] Oh no, they take my classics, Marcello!Chytrou premisu, herecký potenciál a perfektní výpravu ale zle dusí balast milostné zápletky mezi postavami Caroline a Marcella, bezpochyby tlačené do popředí producentem Pontim. Na blonďatého Mastroianiho je téměř nesnesitelný pohled, pokusy Ursuly Andress zatahovat břicho - znáte též z Dr. No - zabíjejí chuť rozepnout si kalhoty.
K závěru [též z pera mistra Pontiho] nemám slušný komentář.Live dangerously but within the law.

Vela ludi povazuje za najlepsi film Ursuly Andress bondovku Dr. No 1962, ja ale az tento film La Decima Vittima 1966. Tematicky ide o sci fi z roku 2000, ale s vyrazne poslabsim dejom. Ak tu chce divak hladat strhujucu dejovu liniu je dost, mimo : film je podla mna hlavne artovy, a to ja, jakozto znalec Bergmanovych a Tarkovskeho filmov priam z boznujem. Fakt, milujem artove filmy. Film ma genialne tempo hned od zaciatku, artovy divak je hned zaujaty pomalym tempom, ale neuspava, nadhernymi lokaciami, perfektnymi dialogmi. A okrem Ursuly Andress tu bola hlavna hviezda Marcello Mastroianni /Vrah 1961, Manzelstvi po Italsku, La Notte/ - zvysok hercov uz potom siel mimo mna. Rezisersky talent Elia Petriho som si vsimol uz u filmu Vrah 1961, tuna sa ukazal pomaly ako rezisersky megatalent. Fakt, kazda scena spracovana maximalne precizne, s laskou ... parada, nemal som slov. Scifko, ktore podla mna v mnohom predbehlo dobu a u mna najlepsi film Elia Petriho : 100 %

Mastroianni a sci-fi komédia ? Netradičné spojenie vytvorilo netradičný zážitok. Charizmatický herec si evidentne oddýchol od žánroviek, ktorými získal slávu a odskočil si do myšlienkovo drsnej sci-fi komédie, či skor satire. Sekunduje mu okrasa Ursula Andress, ktorá v tých rokoch prežívala najlepšie obdobie, čo bolo logické, lebo hereckého talentu veľa nepobrala. Tak či onak, obom to svedčilo. Doležitý je výborný scenár a samotný príbeh, ktorý sa odohráva v roku 2000 v časoch bez vojen. Aby sa ukojila ľudská agresivita, na globálnej úrovni sa vymyslela hra na lovca a obeť. Do hry sa dostanú dvaja lovci, kedy americká lovkyňa za účasti mediálnej show musí zabiť talianskeho lovca. Tak sa z muža stáva jej desiata obeť...