Tiché místo na venkově (1968)

Intelektuální giallo? Petriho příspěvek k tématu pohlcení umění trhem začíná přehlídkou úletů (pseudo)umění šedesátých let a prostřednictvím náležitých rejdů kamery (od roku 1965 Petriho stálý spolupracovník Luigi Kuveiller), střihu a ne vždy příjemně experimentující hudby Ennia Morriconeho navozuje dobovou atmosféru. Co by neuškodilo: nějaké to překvapení na závěr. Vnucuje se mi dojem, že několik okamžiků si o pět let později vypůjčil Angličan Roeg do svého "Teď se nedívejte".

V Un tranquillo posto di campagna zaodieva Elio Petri do mysteriózneho šatu prepracovanú kritiku konzumnej spoločnosti a najmä komerčného tlaku na individualitu umelca. Všadeprítomná pop-artová estetika je neúprosne konfrontovaná s odkazmi na majstrov remesla akým je napríklad aj Jacques-Louis David. Hlavnou postavou príbehu je maliar Leonardo (!), ktorého diela momentálne stúpajú v predajnosti. Práve prežíva obdobie tvorivej krízy, ktorému vôbec neprospieva jeho vzťah s Flaviou – Leonardova agentka a milenka. Leonardovu vnútornú prázdnotu zobrazuje Petri naozaj nápadito – či už ide o Leonardove znechutenie nad počúvaním pochvalných pseudoanalytických komentárov k jeho obrazom, alebo spochybnenie samého seba, keď uvidí svoje obrazy vystavované v miestnosti s freskami starých majstrov. Navyše ho ničí (Petri používa referenciu na DavidovhoMarata) Flaviino finančné plánovanie a jej sústavné požiadavky na čoraz komerčnejší charakter nových diel. Sama Flavia je zaujímavá postava – žeby odkaz na Tita Flavia Vespasiana, ktorému sa pripisuje notoricképecunia non olet? Vrchol nastáva, keď sa Leonardove tvorivé muky spoja so sexuálnou frustráciou, čo vyústi do obsesie s miestnou mladou nymfomankou zabitou počas Druhej svetovej vojny. Finále je desivé a trpké – zobrazuje prerod umeleckej individuality na nemysliacu "továreň na obrazy". Petriho film je pôsobivý aj vďaka hudbe, ktorá je jednak výsledkom procesu riadenej improvizácie skupinyNuova Consonanzaimprovizujúcej hudobnú zložku podľa Petriho pokynov priamo na filmový pás, no vyskytnú sa aj vlastné kompozície Ennia Morriconeho, vtedy súčasne aj člena vyššie zmienenej improvizačnej skupiny (viac k tomu viz MORRICONE, Ennio – DE ROSA, Alessandro.Chyť ten zvuk: Moje hudba, můj život. Praha: Dobrovský s. r. o., 2018.).

Veľmi experimentálny poňatý príbeh posadnutého maliara. Leonardo Ferri je úspešný maliar žijúci so svojou praktickou milenkou Flaviou. V snoch ho Flavia týra, je nepokojný a nedokáže sa sústrediť. Preto sa vydáva na vidiek hľadať tiché miesto kde by mohol pracovať. Do oka mu padne opustená vila, ktorú nikto nechce a vyberie si ju aj keď Flavii sa nepáči. Vo vile však straší a tak začína postupne odkrývať jej tajomstvo o zabitej markíze. Vrcholom je spiritistická seansa na vyvolanie Wandinho ducha, ktorá končí šialeným umeleckým dielom a v psychiatrickej liečebni, čo tak trocha naznačoval jeho iniciačný sen. Rozprávanie však nie je priamočiare. Režisér strieda rady akoby náhodných záberov, so štipkou mystiky a psychedélie, sprevádzaných kakofonickou hudbou, čo neznie veľmi dobre aj keď ju zložil Ennio Morricone. Produkcia je zámerne lacná, ale herci svoju prácu robia výborne. Výsledkom je však nevydarený psychedelický horror.

Zpočátku to vypadalo jako bláznivě nesmyslný artový film, který ale postupně začal získávat zřetelnější obrysy i větší grády, aby se vyvinul až v sugestivně působivý psychothriller završený cynickou pointou o tom, jak byznys ovládá i umělecký trh, přičemž samotný umělec je v marketingovém soukolí jen nástrojem na vydělávání peněz. Tvůrci umně skloubili skutečnost s představami a mysteriózní atmosférou, kdy divák nemá skoro šanci sám rozmotat, co je realita a co už ne. Myslím, že film se nevejde jen do zde uvedených škatulek Horor - Drama - Mysteriózní, ale je to zároveň i satira a parodie na všeobecné zmatení hodnot v umění. V tom je film dnes snad ještě aktuálnější, než v době svého vzniku.

Od Elia Petriho jsem sice už v minulosti viděl dva filmy (Podivné vyšetřováníaVlastnictví již není krádež), které se mi i přes velký kus znepokojení přítomný v obsahu i formě dost líbily, ale touhle fantasmagorickou psychárnou plnou temných bludů, lidského šílenství či divných milostných hrátek a vášní mě Petri totálě minul. Také s hercem Franco Nerem v italském filmu tohoto období to byla pro mě již třetí zkušenost a ani do třetice se mi nepodařilo odhalit, čím si vysloužil takovou popularitu a oblibu. Nero na mě tu působil ještě více nezáživně, než v soudobých filmech od Damianiho, a jeho postava by nejspíš potřebovala ne jeden medikament, ale rovnou celý náklad prášků, tabletek a injekcí v pravidelném dovozu. I jeho hlavní partnerka, byť od pohledu hezká, můj celkový zoufalý dojem spíše svým podivným jednáním prohloubila, než vylepšila a jediným hereckým kladem tu byl (až v druhé polovině) Georges Géret. Některé divné filmy si dokážu užít hodně, ale tady to bylo na můj vkus až příliš šílené, zmatené a až příliš říznuté silným vypravěčským experimentem od začátku do konce za únosnou mezí. Díky některým scénám zejména z druhé poloviny, kdy jsem měl pocit, že se dění konečně k něčemu smysluplnému a gradujícímu alespoň trochu posouvá, mohu dát 2 hvězdičky, ale asi mi nezbývá, než se prostě smířit, že tady jsem při výběru filmu po čase jednou šlápl úplně vedle.[40%]