Každému, co mu patří... (1967)

Gangsterská napolitánská detektivka, opírající se o dobrý scénář a dobrou zápletku.Gian Maria Volonté, přestože to není jeho vrcholná role, hraje přesvědčivě naivního profesora, který se pustí do boje proti všem - protože všichni ostatní jsou mafiáni. Mafiáni (a politici a církevnící a ...) samozřejmě nejsou většina, ale jsou to ti, kteří jednají, zatímco skutečná většina jsou ti, kteří mlčí a mezi elitu se nepletou. Profesor Lauran je jako levičácký hledač pravdy, kterého (z oné elity) nikdo neodmítá, ale také nikdo nepodpoří, který tak působí - nebo se plete - tam, kde nemá a požaduje to, co je tu nemístné a nepatřičné, odsouzen doslova k roztrhání těla. Na anonymu totiž nedocenil, že pod slovem Morte se na rubu skrývalo další varování: "A ciascuno il suo - Každému, co mu patří".

Moc mě to nebavilo. Hodně zdlouhavý úvod tady nemá žádnou větší funkci pro vcítění se do postav, a postavy Volontého mi bylo líto, jak měl jasné řešení před nosem, ale to víte, Sicílie, horké hlavy a všichni myslí spíš penisem (a břichem). Vůbec mi přijdou lidi jižní Itálie a Sicílie takoví divní - něco jako Japonci: udělají si nějaké normy, které nikdo nedodržuje, ale za jejichž porušení jsou schopni se vyvraždit, každý je něčí bratranec nebo sestřenice, až se v těch pokrevních svazcích divák ztrácí, každopádně ví, že nasrat třeba dědečka je riskantní, protože jeho syn může být advokátem a bratranec kněz z pistolí, a jak se budou cítit jako rodina uraženi, zle skončíte. Film je opět depresivně bezvýchodný, a hlavní postava sice sympatická svou snahou přijít věcem na kloub, ale jako by tam nežil a netušil, že namočit si čumák přijde jednoho zle. Ani krajina a kamera mne moc nezaujaly a Irene Papas mi přišla jako přeceňovaná vamp - jednu dobu hrála pořád stejné role navenek chladných, ale uvnitř chtivých vdov. Ve filmu mi taky vadilo, jak rychle z něj zmizela policie.

Monumentální scéna pohřbu s jakoby mimochodným, zasvěcujícím slovním komentářem navozuje zdání přehlednosti skrze to, co je řečeno mezi dvěma policajty i viděno policejní skrytou kamerou. Nejde však o oči a slova spravedlnosti, ale těch, kteří se jí ujali jako zaměstnání (někdo to dělat musí…). Tatáž scéna přehlednost podrývá, když (pocitově) přibližuje podpovrchový chaos, interní pravidla hry pohřbená příliš hluboko na to, aby se dala spatřit na povrchu. Jak to dělá? Zvláštně působícími přestřihy, jízdami a křižujícími se záběry. __ Následné zmizení (zdání) spravedlnosti ze scény, odchod toho, kdo se dívá a vytváří pocit, že je možné mít přehled, působí tak přirozeně, že si ho v podstatě není možné všimnout, protože tohle „místo", odkud se dívat, zkrátka neexistuje. Nákaza je zahloubená dovnitř tkáně, nelze ji vyříznout, je natolik srostlá se životem, že jedno jsou. Imunitní systém, zkonstruovaný z fasády práva, peněz a z reálného zločinu, už se postará o zbytek, tedy o kohokoli a cokoli, co by se pokusilo poklidnou symbiózu narušit. __ Setkání dvou přátel, profesorů, v palermském parku, které rozjíždí ryze italskou sekvenci pro našince nepochopitelné řeči gest těl i slov, rozmachů, odvrácení, výšky intonace a důrazu, vyráží dech… __ Zpečetěné kinematografické svědectví o jakési jiné jižní (polo)ostrovní zemi, kde lidi žijí jinak, vášeň má nějak blíž ke smrti, a černá tolik sluší. Kdo ví, jestli je to všechno tím dusným horkem, nebo čím vlastně...

Súdiac podľa príbehu a prekvapivého zvratu to mohol byť ozaj dobrý film - keby výkon väčšiny hercov nepôsobil tak amatérsky až detinsky a keby tvorcovia zrýchľovaním filmu v každej, čo i len trochu dôležitej scéne, z toho neurobili grotesku. Byťautorom predlohy, tak ma určite trafí šľak.↵ 
Ešteže sa z filmu dá vziať aspoň ponaučenie, že dôkazy sa nosia na políciu,nie príbuznému podozrivého!↵ 
Najviac ma však zaráža, ako mohla porota v Cannes tak ignorovať názov filmu, a napriek tomu mu udeliť ocenenie za scenár. Jedine, že by v origináli herci viedli omnoho hlbokomyseľnejšie dialógy, než v českom dabingu.

Výhražné listy sa skladajú z písmen z novín, ktoré si v miestnej komunite objednáva iba cirkev. Políciu to ale zvlášť nezaujíma, čo dotiahol Petri do dokonalosti tým, že v jeho filme takmer vôbec nevystupuje a nezasahuje do vyšetrovania. A tak sa doňho púšťa mladý ambiciózny profesor, žijúci so svojou matkou a babkou nie v príliš harmonickej domácnosti. O čo nakoniec pôjde, nie je pre našinca vôbec jednoduché z videného vydedukovať, ale táto nejednoznačnosť rozprávania sa skvele hodila k prostrediu, okolnostiam a dobe, v ktorej sa tento komplot odohráva. Sicília tu určite nie je zobrazovaná ako z turistických žurnálov a prevažne mastné ksichty postarších chlapíkov ťahajúcich za povrázky vám ju môžu ešte viac znechutiť. Moje hodnotenie ovplyvnil skvele vypointovaný, dvojitý záver. Film sa tak zacykluje rovnakou scénou do uzavretého kruhu, ktorá symbolizuje nemožnosť z neho uniknúť.