Romance pro křídlovku (1966)

Československý film natočený podle stejnojmenné básně F. Hrubína, kdy autor vzpomíná na své mládí, které nebylo naplněno milostnou tužbou. Hlavní příběh popisující letní lásku mezi mladíkem Vojtou (osmnáctiletý J. Hanzlík) a Terinou (Z. Cigánová), dcerou rodičů provozující kolotočářskou zábavu, je uzavřen setkáním dvou mužů, bývalých protivníků v lásce, právě oním Vojtěchem a někdejším skutečným partnerem Teriny Viktorem, majitelem pouťové střelnice. Dílo je dostatečně nasyceno lyrickými a romantickými prvky, aby odpovídalo Hrubínově poetické předloze, a zároveň nechybí dramatické prvky udržující diváka v nejistotě o osud mladých milenců. Plné propuknutí vášně mezi mladými lidmi však brání překážky v podobě Vojtova nesvéprávného dědečka po mrtvici, o kterého se musí neustále starat, a u dívky zase tvoří problém kočovný život její rodiny. V den, kdy se dohodnou na společném útěku ode všech, co brání jejich lásce, však dědeček umírá a Vojta není schopen se dostavit na určené místo srazu. Dívka tak zůstává s kočující rodinou, která ji už dříve přislíbila staršímu Viktorovi (Š. Kvietik). Téma mladického milostného vzplanutí je zde mocně rozvířeno vzpomínkami na plné křivky rozdivočené M. Kantorkové, s rozkoší se koupající v řece, která činí Vojtovi neslušné návrhy. Oceňuji, jak vyzrálý herecký výkon předvedl na prahu dospělosti pan Hanzlík. V roli Vojtova zaneprázdněného otce se objevil J. Rozsíval a pomateného dědečka ztvárnil polský herec J. Strachocki. Adaptací Hrubínových básní v tomto díle a ve Zlaté renetě se pan režisér O. Vávra snažil zařadit po bok mladých tvůrců z nové československé filmové vlny.

Hrome sakra - tohle je opravdu film a opravdu romance. To že věru tahá za citovou investici. Za tohle bych tomu režisérovi mnohokrát odpustil i jeho normalzační kousky jeko Dny zrady (1973). Jeho Kladivo na čarodějnice (1969) je opravdu velké dílo, které přináší více otázek než odpovědí - vřele doporučuji.

Poetický až baladický film s atmosférou novej vlny 60-tych rokov prehovárajúcej hlavne obrazom a hudbou. Príbeh lásky študenta Vojtu, prázdninujúceho u otca a kolotočiarky Teriny, ktorá je však prisľúbená rodičmi kolotočiarovi Viktorovi. Nenaplnená láska a smutný osud Teriny, však predchádzajú krátke chvíle šťastia vzájomných stretnutí a spoznávania, Dej svojou atmosférou dopĺňa Vojtova starostlivosť o starého otca po mŕtvici a jeho smrť ako aj Vojtov vzťah s roztopašnou Tonkou. Výborná produkcia túto atmosféru zdôrazňuje hudbou na krídlovku či zvukmi okolia. Vynikajúce herecké výkony Jaromíra Hanzlíka a Štefana Kvietika, v úlohách dramatických sokov. Prekvapilo ma účinkovanie slovenských hercov, ktorí tu však veľmi dobre zapadli. 75%

Ještě nejsem v tom věku, ale možná až se do něj dostanu, také se vrátím na nějaká místa z minulosti, abych si připomněl... František Hrubín zavzpomínal na své mládí, na prožitky z něj a na svou lásku. Ve výsledku na mě místy snímek poeticky působil, místy ne. Ale Jaromír Hanzlík jasně naznačil, jaký talent se v něm skrývá. V mém hodnocení se skrývá i to, že to byl hlavně on, kdo film herecky táhl a ostatní role se mi tak nějak nepozdávaly. On taky Otakar Vávra, při vší úctě k němu a filmům, které má za sebou z nichž je řada výborných, nebyl zrovna bůhví jaký poeta.

Nádherné vypodobnění všeho, co jsme kdysi zažili a co bychom chtěli zažít znovu, i když je to už všechno stejně dávno pryč. Romance pro křídlovku Františka Hrubína patří k tomu nejkrásnějšímu, co v české poezii za dlouhá léta vzniklo. Báseň tak křehká a tak upřímná; báseň, jež neomrzí ani po kolikátém přečtení. Ve spolupráci s režisérským matadorem českého filmu, Otakarem Vávrou, vznikl na prahu celospolečenských změn v druhé polovině 60. let snímek, který pro mne nikde jinde na světě nemá obdoby. Neznám nic, co by se svou vnitřní poetikou, estetickou opojností a kouzlem přiblížilo síle Hrubínovy básně a jejímu filmovému přepisu. Mladičký Jaromír Hanzlík (Vojta/samotný Hrubín) zde ztvárňuje životní úlohu, rovněž jako Zuzana Cigánová (Terina), Miriam Kantorková a další. Film je navíc úžasným důkazem toho, že Otakar Vávra, jakkoliv kriticky na něj můžeme s odstupem času nahlížet, byl Velký filmař; to zdůrazňuji zejména pro ty, kteří jak rozumu zbavení dodnes s oblibou tvrdí, že Otakar Vávra vůbec točit neuměl, že byl jen ztělesněním umělecké průměrnosti a natáčel pouze konvenční filmy poplatné době. Romance pro křídlovku se však sotva ohlíží na nějaké konvence (umělecké ani politické) a po zásluze patří mezi Vávrova nejcennější díla. Scéna Terinina odjezdu mě pokaždé dovádí ke smutku a prazvláštnímu citovému rozpoložení, které lze jen těžko vyjádřit slovy. Kdyby se mě někdo zeptal, zda existuje jeden český film, který bych si vzal s sebou na pustý ostrov, pak by to byla Romance pro křídlovku. Víc netřeba dodávat.