Přijdu hned (1942)

"Film Přijdu hned vznikl v roce 1942, v době zvlášť zesílené nacistické persekuce. Jeho autoři se snažili z historie malostranského domu a jeho obyvatel vytvořit filmovou idylu, která by dala divákům dvě hodiny dobré pohody, idylu, která by znovu připomněla krásu malostranských zákoutí a poctivost prostých lidí, kolem nichž se ve filmu rozvíjí rušný dej." Ve spojení s osudem, který stihl po natáčení Annu Letenskou, je to asi tak vše, co bych chtěl k té pohnuté době dodat....

Príjemná protektorátna veselohra o dobrosrdečnom taxadermistovi, ktorý má šancu získať veľký majetok vďaka šeku ukrytom v dedičstve. Nie je však na to sám, pretože dedičov je viac, takže je priestor aj pre výsmech ľudskej hamižnosti. Pestrá zmes postáv zo susedstva je dôležitou kulisou, ktorá rozohráva množstvo komických situácií. Všetky sú však potvrdením dobroty hlavného hrdinu, a to aj vrátane romance so skromnou floristkou Julinkou. Produkcia je dobrá a aj keď sa sem tam nejaký drobný zádrhel objaví, príbeh si udržuje dobré tempo a náladu. Herecky cítiť vplyv inej doby, no myslím, že v konečnom dôsledku herci dokázali stvárniť všetky postavy veľmi dobre.

Je smutné, že zrovna takovýto film poznamenala smrt Anny Letenské. Nejspíš až po válce byl přidán text o zesíleném tlaku nacistů. Přitom se jinak jedná o zábavnou komedii. Začínáme tím, že se příbuzní třesou na majetek zesnulého a barák rozeberou do mrtě. Vaškovi Barvínkovi nezbyde než pes, ale moc pozdě přijde na to, že mohl získat velké dědictví, z něhož nakonec sešlo. Nemluvě o lásce dívky, kterou taky nezískal. Můžeme zde vidět, jak tehdy fungovaly pavlačové drbny a jak nesnadný život byl, co se soukromí týkalo v takovém obydlí.

Saša Rašilov ve své nejlepší roli jako dobrosrdečný vycpavač zvířat, který se ujme bernardýna, který má v obojku ukrytý poklad. Najde ho včas a zbohatne, nebo ne? Zvědavost, zda k tomu dojde, je dobrým hnacím motorem snímku a taky počáteční rabování domácnosti zemřelého příbuznými, nebo hrdinovy slzy, když se dozví pravdu o své sousedce.

Film, který vysoko přečnívá dobový průměr tehdejší hrané české kinematografie byl poslední rolí nacisty zavražděné Anny Letenské; hlavní ženskou úlohu ovšem hraje Vlasta Matulová. Pokora a důslednost jsou v poselství filmu to hlavní, co mu do značné míry v tom mikrokosmu malostranských střech a uliček dává onu výjimečnost spolu s vynikajícím Rašilovovým výkonem v titulní úloze. Dá se říci, že Vávry, dobrého Vávry, není nikdy dost.