Renovace (2025)

Film čo opisuje medziľudské vzťahy a ich krehkosť, ktorú môže ukázať aj taká drobnosť ako je renovácia fasády. Boj so svojim vnútorným ja, čo túži po pokoji a ktorému vadí hluk so stavby zrazu zistí, že na stavbe pracuje spriaznená duša, vďaka ktorej začne prehodnocovať vzťah s aktuálnym partnerom. Príbeh sa začne romanticky zaobaľovať až do momentu, keď spriaznená duša musí opustiť mesto a časť srdca hlavnej postavy si odnesie so sebou. Rozsypú sa tým v podstate všetky vzťahy, čo zase na druhú stranu umožní, nájsť si nové vlastné ja. Na 5 hviezdičiek to nie je, ale určite 4 poctivé áno.

Bylo by hrozně hezký, kdybych za několik desítek let mohl besedovat mládeži o čem všem ten film vlastně je. Tak jako jsem to třeba já potřeboval u AleovýchVzpomínek. Panelový dům jako alegorie Evropy, kde se chtě nechtě musejí setkávat vyčerpaní imigranti. Imigrantka před despocií, imigrant před válkou, imigrantka za láskou. A ta láska jí mezitím celý den provádí po městě turisty, zatímco se barák třese v základech pod dlouhou renovací a o patro níž ji děsí memento sousedky, která "si je už schopná zvyknout na všechno". Že je to celé alegorie mi došlo až když jsem o tom filmu přemýšlel, kdybych to věděl před sledováním, asi mě dost sere, protože jinotaje nesnášim. Takhle jsem s ním měl akorát největší problém v expozici postav, ve kterých se promítají takové ty omšelé stereotypy o zpovykaných slabošských třicátnících z města, jako by to napsal starej Menzel. Naštěstí postupně se docela sympaticky vyprofilují v takových těch malých scénách, kdy ona zalže, že je profesionální básnířka a on jindy zase přimontuje na sprchu svítící bazmek, aby ukázal, že umí taky přiložit ruku k dílu. Na závěr jsem je měl všechny vlastně docela rád a doufám, že se Oleh z tý války vrátí v pořádku.

Litovská komunálna panelstory nie je obzvlášť objavná. Rámcom filmu je životná situácia mileniálov a ich obligátne problémy – neschopnosť zaradiť sa, nedostupnosť bývania, kríza maskulinity či otázka detí –, ktoré sa výrazne nelíšia od ich zobrazenia v mnohých iných filmoch. Za pozornosť stojí najmä práca s priestorom. Film je vizuálne pútavý napriek tomu, že je prevažne situovaný do jedného bytu. Dramatický účinok filmu oslabuje slabá charakterizácia hlavnej ženskej postavy, o ktorej sa takmer nič nedozvieme (i keď jej rozhodnutie zoradiť si knižnicu podľa farieb obálok možno naznačuje, že ani nie je veľmi čo spoznávať?).

Nejen v Čechách to mají mileniálové těžké. Celkem banální snímek na ploše 90 minut (sláva!) rozehrává klaustrofobickou životní etapu sympatické nové nájemnice, která hledá smysl života. Na pozadí probíhající rekonstrukce bytového domu, přeštastných statusů kamarádek a v neposlední řadě ruské války na Ukrajině nastává hledání jistoty. Ale jistota neexistuje. Možná stačí žít svůj život s někým, koho možná milejeme...

Nic dramatického se ve filmu nestane, ale stejně je cítit, že se něco láme.