Hlas Hind Radžab (2025)

Řešíme tu filmy, ne politiku. A tenhle film  skutečně není kvalitní. Vlastně je strašlivý. Začněme vykrádačkami - namátkou: špatná kopie skvělé dánské Tísňové linky a rozlícené čmárání podřízených na kancelář laxního šéfa uloupené z filmu o honu na Bin Ládina. Herecké výkony jsou tak trapné, že skoro vypadají na parodii na Palestince - neorganizovaní, uřvaní, neschopní, ronící krokodýlí slzy. Řeší jen hierarchie vedení a to, aby měli plnou nástěnku mučedníků (sic). Když je šestiletá holčička pod palbou, samozřejmě je třeba se s ní modlit pozitivní modlitbičku o Bohu, který trestá odpadlíky. Nevím, co si Gaza potřebuje dokazovat, že jsou tam mrtví, víme všichni, ale takhle exaltované brnkání na city (spolu s ukázkou trochu podivné nátury) bych skoro řekla, že taková díka jim musí škodit. Ale vzhledem k tomu, jak moc se film líbí, sláva kýčům... Čekala jsem mrazivé drama stavěcící na závažné situaci a dostala jsem při nejlepším nudu, při nejhorším trapárnu. No, a protože jsem naštvaná, taky zmíním, že ta holčička byla pěkně panovačná na šestiletou holku v maléru. Neříkám, že záznam není pravý, ale zaskočilo mě to (znám děti s traumatem z práce). Holt, jiný kraj, jiné mravy a jiná realia, samozřejmě.

Film jako takový oceňuji třemi hvězdami, přidávám jednu na víc za to, že se jim do filmu podařilo protlačit originální hlas ze skutečného telefonního hovoru. Celkem by mě zajímal i film s názvem  Hlas izraelských obětí palestinských teroristů, které tihle obyvatelé Gazy řezali zaživa mačetama na hudebním festivalu, nebo když spoutali rodiče a před jejich zraky umučili jejich malé děti k smrti, zatímco zbytek nezvaných hostů v klidu pojídal oběd, který jejich máma uvařila chvíli před tím, než přišli k nim do obýváku, což jsou reálné události oněch dnů... Stejně jako hlas šestileté Hind Radžab, byly smutné i ty hlásky dětí na druhé straně barikády. Smutné je to obojí. Víme hovno.. I o našem sousedovi. Natož o tomhle..

Ve filmu nevidíme žádný drastický záběr, vše se odehrává mimo kameru, když mluví Hinda, vidíme černý monitor s hlasovou křivkou. Celou událost sledujeme očima záchranářů v dispečinku. Režisérka vysvětluje, že chtěla vyprávěním konkrétního příběhu poukázat na dopady války na civilisty. Přiznává, že nemohla uvěřit tomu, co se děje, útokům na sanitky. Bylo to pro ni něco nepředstavitelného. Film je však založen na faktech. I když izraelská armáda popírala přítomnost v daném místě, důkazy prokazují opak. Podle analýzy mezinárodní organizace Avaaz se ukazuje, že šlo o tzv. „double tap“ (dvojitý úder), kdy jsou s časovým odstupem opakovaně vyslány útočné prostředky s cílem zasáhnout zachraňující složky (zdravotníky, hasiče). Tato taktika je považována za válečný zločin

Tísnivé dokudrama Hlas Hind Radžáb ukazuje, jak drtivý dopad může mít minimalistická forma. Snímek rekonstruuje skutečnou událost pětileté palestinské dívky uvězněné v rozstříleném autě, přičemž děsivě využívá autentické zvukové nahrávky jejího hovoru s dispečery. Tvůrci se chytře omezují pouze na prostor jediné kanceláře Červeného půlměsíce, čímž maximalizují klaustrofobickou tenzi a pocity naprosté bezmoci. Místo laciné politické agitace dostáváme syrový, psychologicky přesný procedurál o zničujících válečných překážkách při záchraně lidského života. Ačkoliv zvolený formát neustále balancuje na hraně citového vydírání, mrazivá autentičnost a civilní herectví z něj dělají emocionálně devastující, mistrovsky sevřený zážitek.

8/10| Možná (prvoplánová) citová vydíračka, možná (laciný) politický manifest, ale rozhodně syrové a divácky nepříjemné dokudrama, natočené na základně skutečných událostí, které po dějové stránce připomene The Guilty (komunikace s dítětem uvězněným v autě uprostřed válečné vřavy skrze perspektivu personálu tísňové linky) a po emocionální pro změnu United 93 (sugestivní svědecká výpověď o zoufalém boji za záchranu nevinného života s tragickým vyústěním). | Z pohledu produkčních hodnot jde o hodně komorní záležitost (prakticky celý film se odehrává na ploše pár místností s hrstkou postav a cokoliv mimo tento rámec se děje jen zprostředkovaně), ale kombinace výborně hrajícího castingu, dokumentárně "rozklepané" ruční kamery, důsledně minimalistického OST (převážná část film se obejde bez hudební doprovodu) a prolínání archivních nahrávek, pořízených během skutečné komunikace, s natočenými scénami (super nápad spojit reálné záběry z mobilního telefonu s hranou scénou), dodávají filmu neobyčejně realistickou atmosféru. | To hlavní ovšem přichází po obsahové stránce. Tvůrci nedlouho po začátku filmu dokážou chytit diváka pod krkem a po zbytek stopáže pomalu zesilovat sevření skrze jednotlivé epizody psychologického teroru (naléhavé prosby o pomoc, pracovní stres v konfliktní situaci, vyhrocené vztahy mezi pracovníky, absurdní byrokracie, prchavé okamžiky naděje, záchranná mise), aby jej v mrazivé koncovce s reálnými záběry na místě události emočně dokonale semleli. Nakolik jde o záměr složit epitaf titulní postavě a nakolik jen upoutat pozornost netuším, ale na pudové úrovni to funguje dokonale. |PeZet