Navždy s vámi (2024)

I'm Still Here, film režiséra Waltera Sallese, je silné politické drama inspirované skutečnými událostmi. Eunice Paiva (Fernanda Torres) se musí vyrovnat se zmizením svého manžela, bývalého kongresmana Rubense (Selton Mello), během brazilské vojenské diktatury. Snímek plynule přechází od idylických rodinných momentů k drsné realitě politického útlaku. Působivé herecké výkony umocňují atmosféru, přičemž se Torres postupně dostává do popředí.I'm Still Hereje intenzivní emocionální jízda, která upomíná, jak je svoboda pomíjivá.

Drama upozorňující na zvěrstva brazilské vojenské diktatury na počátku 70. let minulého století, jejíž totalitní praktiky porušující lidská práva nebyly nikdy státem oficiálně odsouzeny a rodiny obětí se nikdy nedočkaly spravedlnosti ani odškodnění. Snímek výrazně pracuje s motivem paměti jak v osobní, tak v národní rovině, a skrze skutečný příběh jedné rodiny a jedné bezmocné ženy hovoří obecněji o údělu lidí potýkajících se s agresí státních aparátů, které se na svých občanech i dnes dopouštějí násilí a bezpráví. Činí tak navíc věcným a nenuceným způsobem, jenž je místy až strhující tím, jak efektivně dovede vyjádřit emoce nebo sílu něčího aktuálního prožitku i dosti nenápadnými prostředky.

Smutkem i zvědavostí zároveň jsem chtěl vidět, co porazilo naše Vlny, ale snažil jsem se dívat jalo nestranný, nezaujatý divák bez srovávání. Objektivně můžu říct, že první polovina měla hodně dobře našlápnuto, bylo to vtahující, zvědavá, napínavá podívaná protkaná příjemným pocitem z krásné a spokojené rodiny. Seznamujeme se s tamnějším světem, prostředím, fungováním a náhledem do života (ne)obyčejných lidí. Ovšem ta druhá půlka se už táhne, nemá moc co nabídnout a divák přemýšlí, o čem ten film vlastně je. Kde je nějaká přidaná hodnota.

Moc pěkné ztvárnění, umělecké s autentickým velice dobře zkloubeno, ale pro nás je to možný takový plážová pohodičková verze hrůz co byly za komunistů či německé stasi a okterých jsme již viděli mnohem více lépe udělaných filmů, zde si to drží spíše takovou skoro až rodinnou atmosféru, lidskou takříkajíc.

Největší devíza tohoto filmu spočívá v tom, že až na asi jednu pětivteřinovou scénu za celou dobu není zobrazeno explicitní násilí, mučení, znásilňování a jiné podobné formy, které každá diktatura používá vůči svým odpůrcům. Přesto si všechny divačky a všichni diváci ty naznačené hrůzy velmi dobře uvědomují a prostupují až do morku kosti. Zpětně si říkám, že nezávidím porotcům akademikům, jelikož rozlousknout oříšek v podobě dáme cenuMikey,DemineboFernanděbych fakt nechtěl. Silný emocionální moment nastává v okamžiku, kdy postavu Eunice ve stáří hraje maminka hlavní herečky. Silný film podtrhující, že život v diktatuře je pro svobodného, citlivého a inteligentního jedince nesnesitelný.