Rekonstrukce (1970)

Angelopoulosove začiatky, kde cítiť, že už zhruba vie akou formou chce v budúcnosti točiť, ale v Rekonštrukcii jeho štýl ešte nepôsobí takým vyzretým dojmom. Skákanie v čase, nerozoznateľnosť niektorých postáv na tmavom čiernobielom obraze skôr diváka mätú, akoby ho vtiahli do príťažlivej zápletky tajomnej vraždy. Občas som netušil, kde a kedy sa nachádzam a na koho sa práve pozerám. Hlavný vyšetrovateľ a novinári boli aspoň jasní. No a záver to zaklincuje až si poviete, že si to budete musieť pozrieť ešte raz.

Rekonstrukcia istej vrazdy v Grecku 1970. Za reziu Angelopoulosa dam 72 %

Z této řeckéRekonstrukcemám rozporuplné pocity. Velice atraktivní děj s tématem vraždy uprostřed horského řeckého venkova, příběh vyprávěný obrazem s minimem slov, nádherná kamera v pomalých záběrech, exteriéry i zbylé reálie umožňující skoro až autentický (byť černobíle nasnímaný) náhled do života v cizím kraji... To vše mě pohltilo, že jsem film odsledoval na jeden zátah bez pocitu znudění. Na druhé straně jsem postřehl velice slabý zájem o postavy jakoby nejen z mé strany coby diváka, ale i ze strany režiséra, protože víme o nich strašně málo. Veškeré dění je stylizováno značně chladně, bezemočně a vyprávění neustále proskakuje mezi současnou linkou a retrospektivou. Tohle vše zase způsobilo, že jsem si k postavám a příběhu nenašel žádný hlubší vztah nebo soucit. Zůstalo tudíž u sledování těch krásných záběrů a obstojného filmařského i hereckého řemesla, jakoby v té nejčištší podobě bez dalšího přesahu. Nejednou jsem se přistihl, že sice sleduji všechny ty scény (vizuálně) se zájmem, ale neustále přitom myslím na spoustu zcela jiných věcí, ačkoliv jsem si na takto náročný umělecký film schválně vynahradil speciální rozpoložení. Pomalé tempo částečně vynahrazuje kamera, případné podněty k přemýšlení však chyběly. O dva roky staršírumunský filmse stejným názvemRekonstrukcese mi líbil víc.[70%](05.12.2022)

Anaparastasi - Rekonstrukce: Theodoros Angelopoulos vytvořil příběh v poetickém výrazu antické tragédie, stvořil Klytaimnéstru ze Zagorochorie (variace na emoce a vášeň z lásky, nenávisti a mocichtivých intrik - dcera spartského krále Klytaimnéstra, její manžel, slavný mykénský vládce Agamemnón a jeho neblaze proslulý bratranec Aigisthos). Zároveň Angelopoulos vyjádřil svůj nejhlubší smutek z vykořeněné duše řeckého venkova jako destruktivní následek druhé světové války i bratrovražedných bojů po ní, vyvolaných západními mocnostmi, film se stává sociálním dokumentem o trendu vylidnění a ekonomické emigraci (Německo bývalo cílovou zemí) chudého a rozvráceného řeckého venkova. To nejpodstatnější je vlastně řečeno na počátku, ještě před zahájením tragédie a niterné bolesti. Poté se stává vypravěčem příběhu obraz, Jorgos Arvanitis v nich vymodeloval intimitu hor, venkova a lidí, uspořádání s choreografií pohybu a gest jsou výmluvnější a hlubší než slova. Hlavní postavou moderní antické tragédie je Eleni Gousi (velmi dobrá Toula Stathopoulou), servírka vesnické taverny v touze po životě, zvoleného svou vlastní svobodnou vůlí. Hlavní mužskou postavou je Christos Gikas (velmi zajímavý Jannis Totsikas), lesník s vlastní intimní touhou, jíž se nechce vzdát, tone v pochybnostech. Z dalších rolí: zaskočený Elenin starší bratr (Thanos Grammenos), vyšetřující státní zástupce (Petros Hoidas), z dalekého Německa se vrátivší Elenin manžel Kostas Gousis (Michalis Fotopoulos), velitel četníků (Jannis Balaskas), policii upozorňující Kostasova švagrová (Mersoula Kapsali), či hejno zvědavě dotěrných novinářů (mezi nimi taktéž režisér Theodoros Angelopoulos nebo filmový kameraman Jorgos Arvanitis). Působivý film z počátku Theodorovy režisérské kariéry, kde vražda člověka je především symbolickou smrtí místa a života. Dokonale přiblížené poměry na řeckém venkově, byť vražda je tam extrémním skutkem. Navíc mám velmi intimní vztah k Ioánnině a odlehlým horám epirejským, odkud před druhou světovou válkou trvala cesta do nejbližšího města tři dny pěšmo či na mule. Půvabná horalská poezie!(11.07.2021)

Velice solidní režijní debut nesmrtelné režisérské legendy, řeckého krále formalismu Thea Angelopoula (který se mimochodem narodil ve stejný den jako já, tedy 27.4.), v němž prostřednictvím autentické rekonstrukce zločinu zkoumá jeho následné konsekvence a fatální následky. Spíš než narativ můj interest bezprecedentně atakovala samotná forma, která je svým konceptem velmi civilní - navíc černobílá desaturace umocňuje již tak velice skličující atmosféru. Určitě dávám palec hore!(24.08.2020)