Krajina v mlze (1988)

[3,5*]"Takveľminámchýbaš.Niekedy,keďidemzoškolydomov...simyslím,žepočujemzaseboukroky...tvojekroky...akeďsaotočím...niktotamnieje. Vtedy sa cítim veľmi osamelá."Tklivá road movie dráma zaradená v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Príbeh dvoch detí na ceste za svojím vytúženým snom je naplnený zádumčivou, pochmúrnou náladou, ale zároveň aj úžasne pôsobivými poetickými obrazmi (krásna kamera Giorgosa Arvanitisa), ktoré spolu s melancholickou hudbou (Eleni Karaindrou) dokážu vytvoriť veľmi silnú atmosféru. Ako príklad uvediem niekoľko obzvlášť pôsobivých obrazových výjavov (umelecky štylizovaných), ktorými sú sneženie, pri ktorom všetko zmeravelo, umierajúci kôň s veselicou v pozadí, mohutná kamenná ruka vynárajúca sa z mora a záverečná hmla. Veľmi významnú rolu v snímke zohráva krajina, ktorou deti prechádzajú, ktorá je prevažne ponurá a pustá, či už ide o divokú krajinu, o osídlenú oblasť s ošarpanými budovami, alebo o priemyselnú oblasť (režisér má zrejme slabosť pre komíny). To, prečo sa dve "snívajúce deti" (inak sympatická dvojica detských hercov) rozhodli opustiť teplo domova a vydať sa na strastiplnú cestu s nejasným koncom, je nevypovedané (okrem malých náznakov) a je len dobre, že nad tým tvorcovia nechávajú takýto závoj záhadnosti. Bolo by jednoduché obviniť staršiu z detí Voulu (správne je inak 11-ročná, nie 14-ročná), že je strašne nezodpovedná a hlúpa, ale nemôžeme vedieť, čim si tie deti museli doma prechádzať. Na svojom putovaní, miestami poriadne drsnom (v lejaku, v zime), stretávajú dobrých i zlých ľudí, ktorí pre nich predstavujú menšiu pomoc alebo hrozbu. Len zriedkavo príde nejaký záblesk optimizmu, a to hlavne vtedy, keď je na scéne sympatický švihák Orestis so starým autobusom plnom divadelných kostýmov (prípadne s jeho motorkou), ktorý im nezištne pomáha. Theodoros Angelopoulos vložil do tejto snímky aj motívy jeho ďalšieho významného dielaPutovné divadlo (1975), ktoré ma bavilo podstatne menej."Ste zábavné decká, viete to?Jeto,akobyvámnezáležalonatom,akoplyniečas...apredsaviem,žesaponáhľateodísť.Jeto,akobystenikamnešli...apredsaniekamidete.“

Tento snímok by sa na západe nazval, že ´´road movie´´, ale keďže je to z gréckeho polostrova tak by som to nazval skôr odysseou. Tak ako aj samotný vládca Grécka, aj diváci budú mať pocit pri sledovaní tohto filmu, že plavba nie a nie končiť. Neviem či je to zbytočne prepálenou minutážou, alebo len tým, že film obsahuje scény, ktoré sú síce kompozične skvelé a niekedy až surrealistické ( napr. sekvencia s polomŕtvym koňom ), ale sú vďačne nudné a až príliš lyrické. Takže ako báseň to môže fungovať, ale ako film veľmi nie. Teda, aspoň nie v takomto podaní.

Topio stin omichli - Krajina v mlze: Theodoros Angelopoulos zfilmoval myšlenku ze zabláceného obláčku tklivého symbolismu, s nímž dětství vrhá do hnoje a rumiště dospělosti. Těžkomyslnost z destrukce idealizovaného řeckého světa se stala jeho neodvratnou noční můrou, z níž se zpocený budí výkřikem děsu a hrůzy. Představa řecké duše venkova má zpřelámané údy, zprůmyslnila v měsíční krajinu a nestvůry olbřímích strojů. Idealismus duševní potravy se rozpustil v povrchnosti a nicotnosti spotřebního pobavení, vlastně tím pohřbívá i sám sebe, zůstávají jen teskné slzy a mihotavé stíny vzdalujících se vzpomínek. Naději po záchraně uvadajících a světem moderním zašlapávaných ideálů nachází ve snové krajině, v představách, mytologii fantazie a svérázu navzdory všemu protivenství. Jak kruté je vystřízlivění v konzumu přítomnosti, jak surově se přibíjí na kříže deziluze, jak násilně se končívá nevinnost dětství! Byť Angelopoulovu poezii vKrajině v mlzepodezírám z občasných gest marnivě vypočítavého patosu, je jeho symbolismus nevybíravě drsný jako sám život a čas spotřební přízemnosti, Jorgos Arvanitis už tradičně modeluje působivé obrazy rozvalin duše i zániku hodnot. Hlavní postavou brzkého ukončení dětství jest Voula (velmi zajímavá Tania Palaiologou), děvče věřící s prosebnou naléhavostí v postavu skutečného otce. Její pouť je idealistická, avšak dopady tělesnosti a intimity světa jsou neúprosné. Druhým hrdinou příběhu je Alexandros (příjemnější Michalis Zeke), Voulin mladší bratříček, důvěřivé a lítostivé dítě, jež si stále zachovává dostatečnou porci mystické imaginace. Výraznou postavou příběhu je Orestés (zajímavý Stratos Tzortzoglou), mladík, herec zestárlého putovního divadla, průvodce a naděje, i když s kapkou zklamání. Z dalších rolí: hrubá forma maskulinity tělesnosti mužství a řidič kamionu (Vasilis Kolovos), ze zodpovědnosti vystrašený strýc sourozenců (Dimitris Kaberidis), přísnější majitel restaurace (Vasilis Bouyiouklakis), nesmlouvavý vlakový průvodčí (Tasos Paladzidis), tím návrhem zaskočený voják (Gerasimos Skiadaresis), mladík a kupec motorky (Socrates Alafouzos), nebo vzkříšená parta souboru herců zPutovního divadlatéměř kompletního složení Élektra (Eva Kotamanidou), Pyladés (Kiriakos Katrivanos) Klytaimnéstra (Aliki Georgouli), Agamemnón (Stratos Pachis), Aigisthos (Vangelis Kazan), stařičká herečka (Nina Papazaphiropoulou), lítý básník (Grigoris Evangelatos) a starý harmonikář (Jannis Fyrios).Krajinu v mlzenepovažuji za to nejlepší, co řecký filmový básník Theodoros Angelopoulos nabídl světu, byť je jeho poetický symbolismus krutě neúprosný.

Moj prvy film od rezisera Angela Angelopoulosa. Miestami mi to pripominalo - najma dlzkou zabeorov a kvalitnou kamerou - Tarkovskeho, obcas ale i Bressona. Konkretne tu vo filme deti uverili matkinym kecom ze otec usiel do ineho statu, preto sa vydali na cestu nehostinnou krajinou aby nasli otca - az na konci pochopili o co vlastne slo. Prezili pritom mnoho zazitkov, stretli roznych ludi. Ako som si stihol zistit, typickymi temami rezisera Angelopoulosa su hladanie lepsej buducnosti, caste pocity zufalstva, najma ked toto zufalstvo prameni z pocitov nemoznosti najst lepsiu buducnost. Reziser casto a rad maluje staticke obrazy a svojou nedejovostou tryzni dejachtivych divakov /fakt by to nemal pozerat verbal/. Ja osobne mam rad ked sa kamera sustredi namiesto hercov na moria, opustene bane, cesty, rieky ... nakladne auta, rypadla. Pamatam si jednu krasnu scenu z filmu ked na poloplne namestie usilovne snezi - mam rad ked reziser so svojou kamerou pozera, ako sa snehove vlocky roztapaju na dlazbe, ale snezi usilovne dalej. Pripominalo mi to Tarkovskeho Nostalgiu.Uplne happy by som bol, keby reziser Angelopoulos natocil scenu, ako vrtulnik kruzi nad obilnymi poliami, ako sa toto obilie vlni v dosledku rozvireneho vzduchu. Jedna z najlepsich existencialnych road movies : 100 %

Dokonalá hudba!
Smutné, tragické, ale moc pěkné! Ten záběr s důlním rypadlem je téměř epický! A pěkný je i ten s rukou odnášenou z moře helikoptérou s pozadím Bílé věže v Soluni. Dějově se skoro nic neděje, ale na to se dá zvyknout. Vypráví se kamerou, zvuky, hudbou. U scény natáčené za náklaďákem pomalejší diváky zamrazí (ty důvtipné to napadne ještě než se otevřou boční dveře), a pak pomalu sledujete jestli se pod plachtou objeví nebo co bude. Hlavní dospělá postava, budoucí rekrut Orestis (Stratos Tzortzoglou) je typologicky podobný Janu Potměšilovi před nehodou. Jermánia tu zní všude, a pro mě jako trénink řečtiny docela jednoduchý film (dialogy jsou tu krátké a hodně slov už znám).