Putovní divadlo (1975)

Uufff?! Můj první Angelopoulos. První postřehy: je to film na velké plátno. Snažil jsem se, aby jím můj noťas byl. Čím víc jsem už tak lety viděl filmů, tím víc si vypomáhám mřížkou odkazů – duch krní. Zde, že doba Alexeje Germana staršího s jeho mizanscénou; doba Rivetta s jeho experimenty s filmovou hypnózou pomocí dlouhých stopáží a doba Jancsóa (pár let předtím jeho Elektra a podobná historická zkušenost jeho národa), Janscsóa s Jánosem Kendem za kamerou a s 360˚ panorámováním (– a hned je třeba říct, že German je mnohem dynamičtější, Rivette hermetičtější a Jancsó ve svých nejlepších podobách mnohem méně realistický). Sedmdesátky jako doba, kdy bylo pryč cinéma vérité – a tedy pryč s hesly typu zlatá šedesátá, ale hledaly se jiné cesty precizace narace, její symbolizace, performativnosti herectví… (proč pořád odkazy na Novou vlnu? – hned úvodní scény Putovního divadla působí jak z Truffautovy Americké noci, jen bez toho hihi humoru – on tu je, ale je víc skrytý a potutelný). Lze vysledovat „režijní práci“: „teď přibíhá poslíček, teď projde paní, pány co pouští mlhu (hází letáky), prosím o dost víc…“ A tedy ano: akademické kino s počátky někde v neorealismu a u Antonioniho (a s tím vším my důležití recenzenti, čující, že zde končí sranda a hodí se tedy vše vznešené s čím jsme se dosud setkali, nehledě na dobu, čas, místo, druh média a aktuální příčetnost tvůrce). Akademické kino se vší společenskou zodpovědností, morálností a apriorní nekomerčností. A znovu jména: atmosféra je chvílemi snad i jak Kachyňa - ta lyrizace dějin. S tím, že Angelopoulos má jinou poetiku: vykružuje naprosto precizně každý svůj zaumno-sáho-dlouhatananánský záběr, staví mu pointu – je v tom velmi důsledný, ba jak zde bylo v komentářích řečeno, metodický (…a trochu didaktický). Výtvarnost záběrů je neuvěřitelná, často lze sledovat úběžnice, průsečíky drah a tvarů, geometrické motivy v nich, barevnost, hru s nimi… S rámcem zápletky se mi vybavilo i mnohem pozdější Sbohem má konkubíno – aneb „jsou to jen herci“ (Straka v hrsti), či filmy na způsob „obsluhoval jsem dějiny.“ Co se týče kamery, vidím, odkud si bral později Tarr – na něj tu často odkazuje leckdo. Ale sedí mi k němu i skupinový hrdina (práce s tou skupinkou lidí zde je fascinující -a další jméno: vzpomínky na věčné vynořování se nešťastníků v Kusturicově Undergroundu, vynořuje se nemožnost se navečeřet těch z Nenápadného půvabu buržoazie). Bohužel ve své ignoranci znám jen velmi málo z řecké novodobé historie a časový plán narace mi to neusnadnil. Podobně jako u filmů viděných bez titulků mi proto celek házel poněkud magičtější tvář, než bylo zřejmě záměrem; má chyba. Co se týče obsahu publikovaného zde nahoře, záběrů je mnohem mnohem více – není jich rozhodně osm, to je nesmysl, spíš je jich opravdu 80 jak tvrdí bart_ – každopádně jsem měl lepší věci na práci než je počítat.

Je rozdiel pozerať 3-4 hodiny na filmy ako je ODVIATÉ VETROM, DESATORO PRIKÁZANÍ, BEN HUR či TITANIC, alebo opozitne MAMKA A KURV@, ĽÚTOSŤ A SÚCIT či toto PUTOVNÉ DIVADLO. Niektoré filmy dokázali aj na ploche 5-6 hodín ponúknuť strhujúci a hutný dej ( hlavne to boli nemé snímky, napr. DIE NIBELUNGEN alebo LA ROUE ). Toto je len nekonečne dlhá avantgarda, pričom nie som len nejaký komerčný vandrák, ktorý bez výbuchu niečoho vo filme, snímok nepríjme. Je to ale strašná nuda, ktorá by možno vo viac nekompromisnej a menej blúznivej réžii zaujal viac.

Angelopoulose jsem z toho vždycky podezíral, ale teď už je to úplně jisté. Angelopoulos nás oslovuje jiným (novým, dosud temným) jazykem. Slova jsou nám povědomá, hodně podobná těm známým, ale jejich ohýbání a spojování je jiné (jsou to opravdu slova, když vázat a spojovat se už dá skoro všechno?). Nicméně nás tento jazyk nás vzrušuje, a chtěli bychom se mu naučit. Jsme vnímaví a máme radost z každého pokroku. (Nebo jsme stále jen ty ovečky, které se jdou napít z potoka?) Pozn 1.: Hra "Golfo a pastýřka", kterou se kočovné divadlo snaží (většinou neúspěšně) zahrát, zná - podle Angelopoulose - každý správný Řek. Navíc se v roce 1914 stala prvním řeckým filmem. Pozn. 2: Osobně mám raději uzavřenější a trochu dynamičtější formu, jako je ˇČáp" nebo "Kythera", ale v rámci pěti hvězd to nelze rozlišit.

Jeden z ranných klenotov Angelopoulosovej tvorby. Veľkolepý, psychologický, inteligentný, emocionálny, estetický, skryté významy nám skrýva, a hlavne je umelecký.. právoplatne jeden z najväčších klenotov kinematografie. dlhé monológy recipientovi, sú skutočnou výzvou na samotného diváka, za prebytočne slová to nepovažujte! Sme doma, to najlepšie od Thea prichádza... znova niečo podobné predviedol na Megaleksandros, k tomu sa dostaneme neskôr... /100 %/

Unikátna práca s časom a priestorom, alebo lepšie povedané s časopriestorom, v štvorhodinovej mozaike extrémne ťažkého obdobia gréckej histórie. Ako to režisér myslel, je na dlhý rozbor a stál by rozhodne za to. Za tento dlhočizný čas sa hlbšie do postáv nedostaneme, o to Theovi (celé meno sa mi vypisovať nechce, dlhšia poznámka o tom, že sa mi to písať nechce ale áno) ale vôbec nešlo a vás to ani nebude trápiť. Nemáme plakať nad osudom postáv, ku ktorým by sme si mali podľa dobrých filmových zvykov vytvoriť vzťah. Nevytvoríme si ho, ale povedal by som, že ku Grécku áno a na utrpenie miestnych ľudí budeme nazerať s patričnou pokorou. Zrejme sa natáčalo iba za zamračeného počasia, asi sa nič v štúdiu postprodukčne nemenilo a toto je obraz Grécka, ktorý nikde inde neuvidíte. Paradoxne vás zasiahne viac, ako zábery pláží a Olympu.