Věčnost a den (1998)

Konečně jsem zkouknul z mého watchlistu Eternity and a Day a byl to opravdu nádherný film. Film vás pomalu vtahuje do světa vzpomínek a tichých okamžiků, které definují lidský život. Hlavní postava se zde jmenuje Alexandros a je to postava, která vás drží v napětí i bez velkých dramat a jeho vztah s malým klukem, který je uprchlík je fascinující a krásné a má v sobě kombinaci poetična a realismu. Vizuálně je film mistrně vytvořený, protože každý záběr má prostor něco ukázat, z přítomnosti zde kráčíš do minulosti. Hudba ukazuje takový ten pocit melancholie, ale nikdy nepřehluší samotný příběh. Jedním z největších kouzel filmu je jeho pomalé tempo, které není pro každého, ale kdo se nechá unést, získá hluboký zážitek, který rezonuje dlouho po dokončení. Je to film, nad kterým člověk dokáže přemýšlet dlouho. Film vás nutí přemýšlet o vztazích, smyslu života a nevyhnutelném plynutí času. Eternity and a Day je zážitek, který se vám vsune pod kůži a zůstane tam ještě dlouho. Upřímně si myslím, že po rewatchi bude tento film 5/5 pro mě.

Dát Theovi jednu hvězdičku... je mi to moc líto, ale kromě krásné hudby film nic jiného nepřinesl. Jen hroznou nesnesitelnou nudu. Příběh starého pána, který "už zítra půjde" ale ještě před tím se setká a poslouží mladému albánskému klukovi, je xtou variací na putování hlavní postavy. Tentokrát i napříč časy a nebudu tvrdit že to bylo chaotické, spíš k ničemu. Tyhle depresivní příběhy o odchodech, smrti a vzpomínání jsou na hony vzdáleny tomu, co chci v Řecku vidět.

Aké hodnoty po sebe zanechávame, čo je zmierenie, kde možno hľadať nádej a čo z výsledkov práce má vlastne zmysel? Reflexia staršieho básnika nad doterajším životom, odohrávajúca sa v priebehu jedného dňa - dňa pred jeho odchodom do nemocnice, kde odchádza dožiť, sužovaný chorobou. V priebehu vymedzeného kratučkého času sa k premietaniu nad minulosťou pridruží aj motív tvorby (dokončenie poémy o vlasti), nepriamo prostredníctvom albánskeho chlapca s ktorým strávi časť dňa.. Meditatívne, pomaličky plynúce dielo naplnené symbolmi, tlmenými farbami jesene života a paralelami. Dej prebieha plynule v toku času z prítomnosti do minulosti, postavy z minulosti vstupujú do prítomnosti. Scény cesty k albánskym hraniciam, svadby a cesty autobusom patrili pre mňa k vrcholom tohto(ku koncu mierne naťahovaného) filmu-úvahy.

Pomalý a rozjímavý film s výborným Ganzem potulujícím se nejen po městě, ale zejména ve své vlastní hlavě. Co se ve filmu dělo mi vlastně přišlo druhořadé, důležitá pro mě byla ta neuchopitelná atmosféra a svět vzpomínek na život a na smrt. S nádherným soundtrackem.

Poezie. Navrhuju k filmu přidat žánr "Poetický". Bylo by fajn, kdyby někdo na světě udělal restauraci Angelopoulosových filmů.