Prvek zločinu (1984)

Prvek zločinuje Trierovou poetickou těžkomyslností stylizované nadnesení noirového žánru. A Film tak dostal výraznou výtvarnou podobu v teplých barvách, determinovanými nejen stíny a temnotou, ale rovněž dvojznačností lidského nitra. Trierova existenciální těžkomyslnost stylizuje nejen rytmus pohybu, ale také veškeré prostředí, gesta a mluvu, jež věrně rytmus doprovázejí. Vize je chmurnější, Evropa se nachází v úpadku, v rozkladu vnějším i vnitřním. Hrdinou, jenž celkem náročnou metodou odhaluje brutální zločin, je Fisher (Michael Elphick), policista, vracející se do Evropy po dlouholetém "vyhnanství". Záhadný (a zároveň záludný a krutý) zločin si žádá neortodoxní metodu "prožívání". Z dalších rolí: spojení se zločincem a hrdinu doprovázející animírka Kim (Me Me Lai), tvůrce zvláštní a nebezpečné metody "spoluprožívání" a hrdinův mentor v nemilosti Osborne (Esmond Knight), ten neomezený vládce a policejní šéf Kramer (Jerold Wells), hrdinu k paměti navracející psychoterapeut (Ahmed El Šenawi), či vlastní práci užívající si koroner (János Herskó).Prvek zločinuje především hříčkou, stylizovanou, nadnesenou, zlomyslnou, provokující. Černohumorná pointa je dvojí: jednak ze "spoluprožívání" (a ta je dvojitá) a jednak ze "znovuprožívání" (tedy z toho rekonstruování vlastní paměti).Prvek zločinuje výrazným vizuálním - a žánr stylizujícím - představením.

Návraty mají někdy hořkou příchuť. Vodní svět podle Triera je nevlídný, sychravý, deštivý a tísnivě depresivní. Zatopený archiv ve sklepení, do jehož hlubin se inspektor Fisher spouští po dlouhém laně, aby nalezl pravdu o prvku zločinu, je ponorem do temné minulosti, která ho dovede až k bolestivému odhalení. Na takhle nehostinné místo se už nikdy nechci vrátit.

„Kriminalista si nemůže dovolit žádnou slabost. Musí zůstávat nedotčený, nezaujatý, klinický, objektivní...“I tento silně umělecký film o analyze vnitřního světa jednoho kriminalisty a jednoho zločince, jakoby se pod vedením jeho tvůrce řídil podobným heslem. Výsledkem je film natočený výrazně odtažitě, bez hlubších emocí, založený ve scenáři na rozsáhlém filosofickém / kriminalistickém uvažování a vizuálně na spoustě dlouhých, temných záběrech v stísněných prostorách a psychedelickém žlutočerveno-černém vizuálu. Dost jsem se bál, nakolik mi podobný náročný a umělecky nekonvenční snímek sedne a nakolik ho ztrávím, ale nakonec mě jeho atmosféra brzy (i díky zmíněnému vizuálu) slušně zhypnotizovala, tajuplné filosofování a vyprávění afrického kriminalisty v doprovodu neustálých bouřích mě spolehlivě pohltilo a zdánlivě nekonečný film začal dobře ubíhat. Dost mě popři tom zde bavila i nelineární výstavba děje připomínající mozaikovou skladačku i uvnitř skrytou detektivku zároveň. Lars von Trier nepatří mezi tvůrce, které bych obzvlášť vyhledával či obliboval a ne zcela všechny prvky mi zde byly po chuti, ale v případě tohoto filmu i slavnéEvropymohu v souvislosti s jeho tvorbou mluvit také o pozitivních dojmech.[75%]

I po dalším zhlédnutí z toho mám smíšené pocity. Příběhově je to zajímavé, ale přes tu celkovou stylizaci a atmosféru jsem se nemohl nějak přenést. Tenhle film má velké nároky na diváka a náročnost při sledování je vysoká, něco mi říká, že to byl Trierův záměr. Některé scény nedávají moc smysl a celé to působí dost snově (až symbolisticko-dekandentně, že by i prokletí básníci z toho měli radost), to je dost možná způsobeno hypnózou a duševním stavem hlavní postavy, což by dávalo smysl. Jedno vím ale jistě. Kdybych měl někdy vstoupit do tohohle fikčního světa s dost temnou (post)apokalyptickou vizí světa, šel bych ozbrojen.

Na mňa až príliš sureálne, experimentálne a príliš artové "divadlo". Dejovo slabé a hlavne strašne nudné - podarilo sa mi pri ňom až 2-krát zaspať. Väčšinu času som sledoval hodinky než túto nezaujímavú detektívku. Von Trier mi asi nebude sedieť. A nielen kvôli tomu, že konzumoval príliš veľa psychadelických húb.