Prolomit vlny (1996)

To bola teda nálož tento Lars, po všetkých stránkach. Nevľúdnym severským prostredím, nevľúdnymi ľuďmi, hercami ako ich stvárnili (jedinečná Emily Watson ako Besschorá na dobrotua jej dialógy s Bohom), a tiež minútami filmu. Rozmýšľal som, ako by sa dal film skrátiť do vľúdnejšej dĺžky, ale nedalo by sa, ešte aj tie prestávky medzi kapitolami s hudbou na utriedenie myšlienok boli tak akurát. Päť hviezd nemôžem dať, lebo to už nechcem nikdy vidieť. ––––Pan doktor tím chce říct, Bess, že... Někdy... když život nestojí za to, abychom ho žili... může být lepší zemřít.

S ohledem na to, jak jsou filmy Larse von Triera vysoko hodnocený, tak je možná chyba ve mně, ale já jsem tu genialitu v jeho tvorbě stále nenašel a mám pocit, že asi nikdy nenajdu. Je to jeho třetí film, co jsem viděl, a opět mě to vůbec nebavilo. Dokonce bych řek, že z tý trojice filmů, byl tenhle ten úplně nejhorší. Hvězdu dávám snad akorát za Emily Watson, která ve svý první filmový roli předvedla opravdu mimořádnej výkon. Nic jinýho, za co bych dal aspoň 2 hvězdy, mě nenapadá.

Keďže sa toto dielo nachádza v rebríčkoch filmov, čo ľudí najviac duševne povzniesli, dojali, prekvapili záverečnou pointou ale zároveň aj šokovali, nedokázali dopozerať do konca a podľa komentárov mnohých psychicky zlomilo, donútilo ich dospieť k názoru že svet je zlé miesto pre život, prípadne že sa dokonca nejaká diváčka v kine pozvracala z emočného vypätia a vraj sa tu vyskytuje oxymoron v podobe najsmutnejšieho happyendu - bol som obzvlášť zvedavý čoho sa dočkám a aký dojem to teda vo mne zanechá. Musím povedať, že sa jedná o veľmi netradičný kúsok, priam až unikátny. Snaha citovo vydierať diváka a vyšpičkovať emócie je tu znateľná, avšak rozmýšľam či nie až prepálená. Mňa teda film psychicky nerozložil ani radikálne nezmenil môj pohľad na svet, aj keď dlhý čas to vyzeralo na solídny nadpriemer. Lenže režiérova snaha tlačiť na pílu bola niekedy až príliš prehnaná. Na jednej strane musím pochváliť štýl kamery – to, že sa trepotala aj pri statických výjavoch mi vôbec neprekáža, beriem to ako zámer vtiahnuť diváka do deja aby nadobudol pocit, že udalosti sú točené amatérskym kameramanom priamo na mieste s cieľom realistickejšieho pôsobenia a snahy lepšie sa vžiť do postáv a ich osudu. Prostredie bolo nádherne pochmúrne (typicky škótske) a herecký výkon Emily Watson špičkový, akoby doň vložila svoju dušu. Avšak vykreslenie jej spočiatku veľmi sympatickej postavy sa v závere už akosi rozpadlo a jej premena mi vôbec nesedela. Zámerom režiséra síce rozumiem ale podľa môjho vyhraneného názoru aj mierne psychicky narušená osoba by sa mohla v istých momentoch riadiť elementárnym logickým uvažovaním. Keď sa napríklad už rozhodla z podivného dôvodu sebaobetovania kurviť, prečo si nevybrala pre svoje sexuálne avantúry niekoho aspoň trochu distingvovane pôsobiaceho ale vždy toho najzanedbanejšieho zasmradeného špinavého ožrana alebo agresora na ktorého natrafila. Nečudo že potom sa po akte zložila a ešte aj došablila. Prečo sa napriek ultrakonzervatívnemu náboženskému prostrediu aj navonok tak vyzývavo obliekala ako typická ľahká žena a nesnažila sa svoje nemorálne konanie držať aspoň trochu v tajnosti pred prudérnou verejnosťou? Jej zmenený imidž sa k nej vôbec nehodil a keďže jej (predpokladám) nešlo o zárobkovú činnosť, nemusela svoju novú identitu dávať tak okato najavo. Nemohla sa potom čudovať, že sa vo svojej komunite stala terčom šikany a opovrhnutia. Svet síce možno naozaj nie je prívetivé miesto pre život avšak vo filmoch zvyknem súcitiť s postavami, ktorým ak sa dejú tragické udalosti tak sú v tom nevinne. V tomto prípade si hlavná hrdinka po svoj osud dokráčala sama vlastnou vinou, svojimi rozhodnutiami a pričinením. Napriek dlhej stopáži som sa však nenudil a nebyť čudného záveru, asi by som s odretými ušami prihodil aj štvrtú hviezdičku. Kvôli svojim výhradám však musím ostať pri priemere, aj keď označenie priemerný film tuna rozhodne nie je namieste

Film, který mě dokázal duševně povznést, dojmout a chytit za srdce, ale zároveň i naprosto znechutit a psychicky zdevastovat. To je Prolomit vlny. Za tuto výjimečnou filmovou zkušenost můžeme děkovat našemu jedinečnému Lars von Trierovi. Díky jeho netradičnímu, místy až zdánlivě neprofesionálnímu režijnímu pojetí působí snímek nesmírně syrově a autenticky. Podobný styl jsem zaznamenal i u jeho dalšího filmu Tanec v temnotách, kde tento přístup rovněž navozuje pocit dokumentárního filmu. A právě to je aspekt, který jeho tvorbu výrazně odlišuje od děl jiných režisérů. Film však nestojí jen na režisérovi, ale i na vynikajících hereckých výkonech. Klíčové je především ústřední duo Stellan Skarsgård a Emily Watson. Stellana jsem zde viděl v naprosto odlišné roli, než na jaké jsem u něj zvyklý, a přesto mě znovu nezklamal, to právě naopak. Měl jsem pocit, že mu tato postava sedla víc než jakákoli jiná. Největší uznání si však bezpochyby zaslouží Emily Watson, na jejíž charakterní studii je postavena převážná část filmu. Kvalita snímku se do značné míry odvíjí právě od jejího výkonu, který je naprosto nadpozemský. Její oddanost a pobláznění do Jana jsem jí věřil bez jediné pochybnosti. O to víc zamrzí, že za tento výkon nezískala Oscara. Tak silné vžití do rolí bylo patrné u všech herců až tak moc, že nebylo poznat, že hrají, protože oni těmi postavami skutečně byli. Stejně podmanivá a krásná jako herecké výkony je i krajina skotských ostrovů, která působí jako pastva pro oči. Autenticky vyznívá i komunita malého ostrovního městečka, jež dotváří celkovou atmosféru. Snímek nikam nespěchá, což může některé diváky odradit, ale byla by to zásadní chyba. Dlouhé záběry na krajinu či tiché scény beze slov mají vždy svůj význam, který plně doceníte až v samotném závěru. Nic zde není navíc, nic neslouží jen k natažení stopáže, vše má své opodstatnění. Nemám prakticky co vytknout. Možná jde o jeden z nejkrásnějších filmů o lásce, zejména o její síle, kráse i o tom, co všechno je pro ni člověk schopen obětovat. A ten závěr? Krásně poetický. Pochybuji, že to Trier ještě něčím překoná, ale rád se nechám překvapit.

Prolomit vlny, to je romantický žánr v černohumorné, cynické modifikaci Triera. Spíše než o naivitě u hrdinky příběhu lze hovořit o její prostoduchosti, a to ve smyslu dětské důvěřivosti, ostatně Martin Luther si tak představoval ideální příjemce křesťanské víry. Trier aplikuje - zcela cynicky - tento typ zbožnosti do reality, s těžkomyslnou poetikou vše míří do krajností, romantický žánr zobrací naruby a drze provokuje tím završením víry. Ta přísnější, ba rigorózní morálka odlehlejší náboženské obce skotských presbyteriánů se zdůrazňováním hříšnosti člověka a patriarchální nadvládou je vhodným prostředím k rozvití těžkomyslné příchutě života. Hrdinkou je mladá Bess McNeill (Emily Watson), jež se ve svém domovském prostředí může realizovat vlastně jen jako manželka. Víra je základním vymezením života, dodává mu smysl a směr. A zkouška víry se občas neobejde bez osobnější oběti. Z dalších rolí: švédský novomanžel Bess, pracující na vrtné plošině, Jan Nyman (Stellan Skarsgård), o Bess strachující se švagrová Dodo McNeill (Katrin Cartlidge), nejlepší Janův kamarád Terry (Jean-Marc Barr), do rozpaků přivedený lékař Richardson (Adrian Rawlins), morální zásady obce vyžadující Bessina matinka (Sandra Voe), či pravidla obce dodržující pastor (Jonathan Hackett). Neklid nitra je přímou součástí obrazu, a ten je v samotném centru dění. Znepokojující, cynický, provokující je filmProlomit vlny. Naplnění víry je krutější černohumornou anekdotou, romantický žánr dostal stylizující cynický nátěr, těžkomyslná poezie triumfuje provokativní apoteózou. Deromantizace romantismu!