Manderlay (2005)

Vstřícnější a mnohem stravitelnější Trierův komentář amerického kolektivního pokrytectví. Manderlay sice na Dogville ztrácí v bezvýchodné a tíživé atmosféře, nicméně kritickou zprávou je podle mě podobně silný. Líbí se mi nekompromisnost režisérova zobrazení post koloniálního amerického jihu. Otroctví je dávno zrušené, nicméně zanechalo nesmazatelnou stopu, iluzi řádu a fungující společnosti. Kyvadlo se vychýlilo příliš na jednu stranu a lidé se začali odvracet od svobody a vracet k tradičními životu, jistotě. Toť funkční cejch lidí, cejch neschopností vyznat se v jiném systému, než námi stanoveném. Finální zpráva převýchovy k politickým systémům je jasná a Grace jako nositelka naivních ideálu se ukazuje jako nejvíc zhoubná. Neporozumění společnosti, kterou chceme změnit, vede k zániku jejích určovacích znaků a k jejímu nevratnému poškození. Je to systematická likvidace lidské mentality, jejíž snaha o okamžitou nápravu vede k prohloubení problému. Velký Dán se během dvou hodin vysmál dobrým úmyslům, mesiášským komplexům (Všechny vás zachráníme, i když nebudete chtít) i erozi demokracie.

Manderlay už samozrejme postráda prvotný efekt spracovania, ale to neznamená, že by nešlo o nadštandardne výživné dielo z hľadiska nových tém o ľudských aspektoch. Zamrzí však, že báječnúNicolenahradila menej výraznáBryce, ktorá svojej postave mierne uberá nádych onej charizmy a nepredvádza nič extra pôsobivé.Dogvillemi jednoducho vytvorilo nemalé nároky na podobné záležitosti, ktorých tuTrierv tej úrovni už žiaľ natoľko nedosahuje. Na film som sa ako na pokračovanie pamätného umenia s nesmierne citlivou eleganciou v štýle a hlbokými myšlienkami dosť tešil, no aj keď nezostávam sklamaný som takmer bez citovej ujmy či ohúreného dojmu, na aký som u majstra režiséra zvyknutý. Nemyslím si, že poradie sledovania tohto dua by malo za následok inú silu na vnímanie výsledku (keďže ide o opakovaný vtip), pretože daná pointa tu vzhľadom na naše súčasné pomery ani nemá šancu podobne fungovať. Navyše už pôsobí silene akoby sa scenár snažil variť z vody a priniesť nasilu niečo ultra o vnútornom nastavení spoločnosti. Začínam tušiť, že ak by som sa v tom viac rýpal s hodnotením by som trochu klesol.Dafoeby si jednoznačne zaslúžil viac priestoru.

Tak jsem se po delší době vrátil k Larsu von Trierovi... Vzhledem k tomu, že předchozíDogvillese mi přes menší rozpaky docela líbil a dočetl jsem se, že vManderlayoproti němu již ubylo většiny svérázně experimentálních prvků, z nichž mi některé režisérovy úlety (jako křídou nakreslený pes s nápisem DOG, který hlasitě štěká)úplně nesedly a vážnost jinak zdařilého díla spíše narušovaly, sliboval jsem si od volného pokračování zážitek. Dopadlo to ale tak, že miManderlayden po zhlédnutí připadá jako jeden z nejméně výrazných von Trierových filmů. VDogvillepřinesl nezvyklý divadelní styl v poloprázdném studiu účinné překvapení, zde jsem však vnímal značně zaostávající recyklaci původního nápadu, kde sice zvolený příběh má světlé momenty, ale svou tematikou otroctví a pracích na plantáží ve zvoleném historickém období je až příliš silně spjat s ryze americkou kulturou a ve finále mě ve zdejším podání zaujal tak napůl. Komorní atmosféra se sešlostí herců v černoprázdném studiovém prostoru s velmi skromnou iluzí plantážních exteriérů má místy něco do sebe, v pár scénách mi nabídla podmanivý pocit zvláštní, jiné dimenze, díky čemuž jsem si vzpomněl na rané režisérovy filmy jakoPrvek zločinuaEvropa, ale pouze sbírka záblesků té atmosféry mi zde po celou dobu silný zážitek nevytvořila. A také (pro mě neznámá) Bryce Dallas Howard bohužel není zdaleka Nicole Kidman, ani Willem Dafoe není James Caan, aneb rovněž po herecké stránce mi častoManderlaypřipadal o třídu níž (možná i dvě) oproti svému předchůdci. Některými filmy mi von Trier přinesl silné či aspoň zajímavé zážitky, jinými nepříjemně znepokojil až přivedl k odporu, ale ve většině případů nakonec cosi zanechal (do jisté míry i těmiIdioty, i znechucujícíNymfomankou). Tady mě bez většího zásahu, byť s jistými klady v atmosféře a netradičním exkursu do minulosti USA, docela míjel.[55%]

Film o tom, jak moc je těžké zbavit se desetiletí trvajícího otrockého života a jak je pro osvobozené otroky lepší zůstat na plantáži a řídit se kodexem pravidel než se vydat do americké společnosti jako svobodný negr. Idealistka Grace díky tomu zažije jedno velice nepříjemné procitnutí do reality.DĚJ:Po událostech v Dogville seGraces otcovým gangem ocitne na plantáži Manderlay v Alabamě roku 1933. Zjistí, že zde i 70 let po zrušení otroctví stále funguje otrokářský systém. Grace se rozhodne otroky okamžitě osvobodit, zůstane na plantáži a snaží se zavést demokracii, svobodu a kooperativní hospodaření. Postupně však zjišťuje, jak hluboce je komunita otroctvím poznamenaná, jak složité je najednou zavést svobodu a jak nečekaně se projevují staré pořádky a lidské povahy.ZHODNOCENÍ:Na závěr vidíme záběry toho, jak se v následujících desetiletích „dařilo“ zařazovat svobodné negry do americké společnosti a do toho hraje skvělý song od Davida Bowieho – Young Americans. Druhý díl trilogie je opět provokativní, nepříjemný a intelektuálně hutný Lars von Trier. Divadelní styl, silná metafora a hořká pointa o ideálech versus realitě.

Chci vidět znovu. Cynické, provokativní. Brechtiánské divadlo. Skvěle temné. Dialogy jsou zábavné a thought-provoking. Trier ukazuje, že demokracie je jen smluvená forma zřízení, která nemá oporu v lidské přirozenosti. Groteskní kritika Ameriky, jejího vypořádání s otrokářstvím – změnilo formu. Scéna se znásilněním pro mě byla náročná, rozumím, v čem byla důležitá, ale těžko se tohle zkousne.