Melancholie (2011)

Je v tom cosi odevzdaného, pojmenovat planetu, která se má srazit se Zemí, Melancholia. A ve stavu apatie se nachází i hrdinka Justine. Melancholie jako předmoderní výraz pro depresi předznamenává ladění Trierova snímku. Podobně jako postava, kterou ztvárňuje, i Kirsten Dunst, zde v jednom z nejlepších výkonů dekády právem oceněným Zlatou palmou v Cannes, a její režisér Lars von Trier trpí depresí. Jejich přímá zkušenost učinila z Melancholie jedno z nejvěrnějších zobrazení této psychické poruchy ve filmu vůbec. Tam, kde Justine představuje depresi, její sestra Claire reprezentuje úzkost. Trier snímek otvírá prologem, v němž nahlédneme blížící se zkázu světa v planetární kolizi. Výjevy se zpomalí a vyniká jejich surreálnost. Justine pozvedá ruce k nebi, vlasy jí stávají nejen hrůzou, ale i statickou elektřinou, a proplétají se s blesky šlehajícími z elektrického vedení. Vše se propojuje v závěrečném výboji. Energie planety se vzedme a je rozdrcena. Trier ve své etudě o konci světa, která obsahuje jeden z nejpamátnějších výjevů tohoto typu, postupuje netradičně, neboť za svět nikdo nebojuje. Dánský tvůrce zvolil jako hudební podkres předehru Wagnerovy opery Tristan a Isolda, příběhu o tragickém toužení, v níž zazní takzvaný „tristanovský akord“, znejisťující předzvěst atonality. A podobně znepokojivá a nezařaditelná je i sama Melancholia.Více v knizeEncyklopedie sci-fi filmu.

I napodruhé shlédnutí je mi stejně blbě jako napoprvé. Žádný jiný film o o zániku ve mě ještě nezanechal tak hluboký pocit beznaděje. Celé to tak působí díky nesmyslnému chování postav, izolovanému prostředí a zdánlivě prázdnému obsahu. Asi nikdo neumí mít konkrétní představu o svém zániku. Proč nepřijmout zrovna tu Larsenovu? Pocity budou vesměs vždy šílené.

„Trier do triedru čumí, zkázu lidstva vyhlíží, sandál rozhodit nám umí, depresákům přitíží.“ Prostě Trier. Přemýšlivé donutí přemýšlet, psavé i psát,k věci a zajímavě, empatičtí diváci budou plakat, depresáci hledat strom a vázat si smyčku. A povrchní budou klouzat jen po povrchu a nepoužijí-liverbální lubrikant, budou klouzat nasucho a spálí si holou prdel. Prostě každý si z toho odnese něco jiného. Btw, Arbiter to s popsáním pocitu prázdnoty vystihl ažznepokojivě přesně, zatímco Adam Bernau bere sám sebepříliš vážně,ale to vůbec nevadí. Je to hezké a uklidňující jak koťátka v košíku. Stejně všichni jednou umřeme, tak proč se dnes večer nezklidnit a jen tak si lízat... tlapky.

Melancholia je pomalý a emocionálně drtivý film, ve kterém Lars von Trier proměňuje apokalypsu doslova v intimní studii deprese a lidské bezmoci. Už ikonický začátek se zpomalenými obrazy a skvělou hudbou dává jasně najevo, že nepůjde o klasický „katastrofický film“, ale o něco krásnějšího a hlubšího. Film je rozdělen do dvou částí, které jsou rozděleny na dvě sestry. Justine trpí depresí, je neschopná fungovat ve společnosti, zatímco její sestra Claire se snaží udržet řád, kontrolu a pořádek. S blížící se planetou Melancholia se role postupně obracejí, Justine nachází zvláštní klid, zatímco Claire se hroutí. Lars Von Trier tím velmi přesně vystihuje pocit, že pro některé lidi je konec světa méně děsivý než každodenní život. Vizuálně je Melancholia ohromující. Precizní kompozice záběrů, práce se světlem a zpomalený rytmus vytvářejí dusivou, ale zároveň krásnou atmosféru. Herecké výkony jsou výborné, především Kirsten Dunst podává jeden z nejsilnějších výkonů deprese ve filmu. Melancholia není snadný ani příjemný zážitek. Je pomalá a emočně náročná, což může část diváků odradit. Právě v této speciálnosti, ale spočívá její síla. Nejde o film, který by chtěl bavit, ale chce tě nechat přemýšlet.

6/10. Challenge 13-Round 8-Drama-Hráč 11- S.Quentin Quale.No tohle byl možná nečekaný výběr, ale k Sekalovi jsem se prostě nedokopal. Fakt nevím, kolik litrů chlastu bych musel vypít, abych si pustil starý český film a pak ho ještě soudil s chladnou hlavou. Spalovač Mrtvol mi stačil jako zážitek na pár let dopředu. Takže jsem šel do menšího zla a skočil po Trierovi, i když se s Larsem nijak zvlášť nekamarádíme. Jediný Jack staví dům mi sedl, protože sérioví vrazi jsou prostě vděčné téma, tam měl Trier napůl vyhráno. Na Melancholii jsem měl zálusk už dávno, jen jsem se k ní nikdy nedostal. Casting je fakt našlapaný, apokalypsa je téma, co mě baví, a svatby vlastně taky, takže nakonec to nebyla taková katastrofa, jak jsem čekal. První půlka na svatbě mě překvapivě chytla, herci jedou naplno, wágnerovská hudba tomu dodává váhu a vizuální symbolika má sílu, i když mi určitě spousta věcí proklouzla mezi prsty. Trier točí jak básník s depresí, chvíli tě fascinuje a zachvíli tě utahá.   Druhá půlka už byla pro mě slabší, zbytečně rozvleklá a bylo mi líto, že některé postavy z úvodu nedostaly víc prostoru. Potenciál tam byl, ale místo gradace se to přelévá do deprese a tichého čekání na konec. Chápu, že o to šlo, jenže pro mě by trochu víc eskalace a napětí udělaly divy.   Samotný apokalyptický pocit je sice fajn, ale mnohem mrazivěji jsem ho zažil třeba u nedávného Life of Chuck, kde jediná kapitola dokázala vykreslit konec světa tak, že jsem měl husí kůži. Tady jsem spíš jen sledoval umělecky laděný smutek, hezky natočený, hezky zahraný, ale ne tak silný, aby mě úplně semlel. Celkově zajímavý film, rozhodně jsem u něj netrpěl, což je u Triera velký úspěch, ale ani mi v hlavě nezůstane jako něco zásadního. Solidní šestka. Na artového Triera tak akorát, víc bych tomu stejně nedal. Plus za kozy Kirsten Dunst a za závěrečnou srážku s Melancholií, která byla vizuálně cool.