Případ pro začínajícího kata (1969)

Podle mě nejvíc inspirováno Zemí snivců, tam ovšem hlavní hrdina do jiné reality nepřepadl králičí norou jako tady, ale přijel do Perly o vlastní vůli, na pozvání Paterovo. V komentářích se nějaký kolega ptá, utáhne Kostelka celý film, charisma vystačí? No zdali! Potřebovali jsme jen nějakého blba, co se po celou stopáž potváří vykuleně; Lubin cajk. A jak toto dílo mentálně uchopit? Já, z boží vůle kretén a internetový trol, zkusím třeba tudy: každá realita má svoji matku, osobnost, která zceluje děje, dává smysl a korunu. Tady to, myslím, byl v manšestrákách oblečený přejetý zajíc, jemuž Lemuel Guliver převzal/šlohl žezlo/hodinky, je proto všude vpuštěn, protože je potřísněn částí vůdcovského světla ze zajíce-matky. Pro svou váhavost a vytřeštěnost však udržuje realitu sněním křivě, nepřiléhavě, je proto bláznem Hrzánem vyvezen a čeká se na nového vládce Laputy a Barnibarby, mesiáše, utvářeče.

Snažím sa porozumieť, že niekomu zjavne vyhovuje si namiesto večerných sedatív radšej hodiť kvalitnú hovnáreň, ale čo je veľa, to je moc. Už keď bežali titulky, sme nečakali nič dobré:  výjavy vyslovene satanistické, a to nielen úplne zvráteným štýlom, ale aj nepokojom v neposlednom rade prúdiacim z kresieb človeko-zvierat a ďalších ohavností, ktoré človek poznajúceho aspoň povrchne veci okolo satanizmu a príbehov aktívnych exorcistov zorientujú skôr, než film vôbec začne. Pán Juráček bol buď priamo satanista, no alebo so Zlom veľmi osobne prepojený. ODPAD, a to pekne škodlivý - a pozor na to, čo z dlhej chvíle a či nabubralej samopaše svojej rádovy intelektuálnej nadradenosti nazvete "zaujímavý experiment", pretože z tejto kategórie je aj oprieť si príklepovú vrtačku o chrup - prežijete, ale budete dáku dobu Vaše ctené mozgogulášoviny šušlať z omlátenej huby.

Film je až přeplněný jinotajem a téměř nic tam nedává smysl. (Už v úvodní části mi ostatně chybělo srozumitelnější vysvětlení, proč auto samo zatáčelo a hlavní hrdina nepřizpůsobil rychlost podmínkám.) V příběhu se střídají podivné snové sekvence s absurdními podobenstvími o společnosti. Vyzdvihl bych některé trikové pasáže, kameru, zvuk a hutný, byť místy těžce srozumitelný podtext. Světlými momenty byla dvě camea muže s vypůjčenou kočkou zPostavy k podpírání. Nicméně na můj vkus je přehnaná stopáž, obzvlášť vzhledem k tomu neobvyklému žánru a vše prostupující neuchopitelnosti.„Člověče, co vy s tou kočkou?! Dejte to pryč! … Hergot, jak já nenáviděl zajíce! … Nestůjte jako hovado!“

Chápu, že tento film má určitou uměleckou hodnotu. Chápu, že je to adaptace románu Gulliverovy cesty, která je umístěna do tehdejší doby. Přesto bylo sledování tohoto filmu bolestivé, nepříjemné, nudné a čekal jsem, kdy už to sakra skončí. Vždyť to kurva nedávalo žádný smysl!DĚJ: Lemuel Gulliver(nebo Oskar?) jede autem po serpentinách, srazí podivného zajíce v maskáčích a ocitne se v bizarní zemi Balnibarbi. Je zatčen, vyslýchán a postupně poznává absurdní pravidla tohoto světa – rozbořené budovy, podivné vynálezy (jako myslící stroj), popravy a bizarní společenské normy (např. v pondělí se nesmí mluvit). Potkává svou bývalou láskuMarkétuv různých podobách, setkává se s podivnými postavami jakoVyskoč, básník, muž s kočkoua dalšími. Nakonec se dostane na plovoucí ostrov Laputa a po sérii bizarních událostí opouští tuto zemi tunelem zpět do „normálního“ světa.ZHODNOCENÍ:Film je plný surrealismu, absurdity a černého humoru, který boří veškerou logiku. Na jednu stranu fascinuje svou podivností a satirou, na druhou stranu je to velmi náročné a často nudné sledování. Zajímavé postavy jako Vyskoč, básník nebo muž s kočkou filmu dodávají barvu, přesto mě to fakt nebavilo a dávám velmi slabé 3*.

Zpočátku jsem si myslel, že se Pavel Juráček úzkostlivě snaží vyrovnat svému předchozímu snímkuPostava k podpírání, který měl velký úspěch zvláště v Německu. A po přečtení jeho textů, kde se vyjadřuje ke své tvorbě, jsem poznal, že opravdu trpěl až úzkostnými obavami, že svým novým filmem nenaplní očekávání kritiků a diváků. Podařilo se. Film si mě každou minutou víc a víc získával, svojí formou, tvůrčími postupy a atmosférou. Někteří vidí v jeho filmech zamýšlené alegorie a kritiku tehdejšího totalitního režimu v Československu. Když ale čtete Juráčkovi texty, nebo scénáře, tak vidíte, že on to tak explicitně nezamýšlel. On jen přemýšlel filmem a filmovými obrazy se snažil popsat skutečnost, kterou denně zažíval kolem sebe a v sobě. Tím, jak ukázal skutečnost, vystoupila do popředí směšnost a odpornost socialistické společnosti se všemi jejími absurditami. Že jeho dílo nebylo jen politickou satirou, ale nadčasovým uměleckým dílem ověřil čas. Docela by mě zajímalo, pokud by stejnými postupy tvořil dnes, jaké by vzniklo filmové dílo, jaké absurdity dnešní doby by filmově popsal.