Ratatouille (2007)

Ratatouille je bez debat veľmi šikovný a zábavný film a technicky opäť ukazuje, prečo Pixar Animation Studios patrí na vrchol animácie. Vyzerá to skvelo, funguje to, má to nápady… ale otázka je, či to stačí na naozaj silný Pixar film. A tu už mám trochu pochybnosti. Film má síce množstvo výborných momentov – napríklad keď Remy „ovláda“ Linguiniho ako bábku, alebo finále s kritikom, ktoré je naozaj silné, a aj postava šéfkuchára je veľmi zábavná – no ako celok tomu podľa mňa chýba väčšia hĺbka, na akú sme pri Pixare zvyknutí. Paradoxne práve ľudské postavy pôsobia menej „živé“ než zvieratá alebo postavy z iných Pixar filmov. Morálne posolstvo je tu oveľa jednoduchšie a klasickejšie, takmer až v štýle starého Disneyho – ak sa budeš snažiť, môžeš byť tým, kým chceš byť. To samo o sebe nie je zlé, ale pri Pixare človek čaká niečo komplexnejšie. V porovnaní s The Incredibles od Brada Birda pôsobí Ratatouille o niečo detskejšie a menej odvážne. Podobný pocit som mal aj pri Cars – akoby Pixar trochu ustúpil zo svojej originality a viac sa priblížil klasickému „bezpečnému“ rozprávaniu. Stále je to však kvalitný film, určite lepší než väčšina inej americkej animácie tej doby, len už to nie je ten absolútny vrchol, na aký nás Pixar rozmaznal. A ak chce človek niečo trochu iné, tak napríklad Persepolis krásne ukazuje, že animácia môže fungovať aj mimo 3D sveta a priniesť úplne inú, silnú výpoveď.

Film Ratatouille považuji za jeden z nejlepších animovaných snímků vůbec. Z mého pohledu mu nelze nic zásadního vytknout. Vyniká nejen po vizuální stránce, ale i silným a promyšleným příběhem, který dokáže zaujmout od začátku až do konce. Animace je precizní, detailní a působí velmi přirozeně. Oceňuji také, že film ani na okamžik nenudí – tempo je vyvážené a neustále udržuje divákovu pozornost. Celkově jde o mimořádně povedené dílo, které spojuje technickou dokonalost s poutavým vyprávěním.

Jedna z najoubľúbenejších Pixaroviek. Potkaní miláčik, ktorý vie variť a vyzerá cute as hell. V skutočnom živote by sme od neho utekali, ale tu to funguje. Výborné nápady a prostredie jesenného Paríža z toho robia milú a vizuálne krásnu animovanú bombu. Dvojka by bol sen, ale Disney & Pixar štúdiá čakajú na dobrý scénár, snáď sa dočkáme.

PIXAR MARATHON #DAY8Opäť Pixar film, ktorý ma obišiel. AJ keď ho v televízii dávali veľa krát, tak som ho aj tak nepozrel. Premiéru som mal až teraz. No.. bolo to veľmi dobre zrežírované. Je to viac taká Pixarovka, ktorá sa primárne sústreďuje na tú dramatickú rovinu, čiže si to užijú pokojne aj tí dospelí. Všetko je tu super navrhuté. Postavy, hudba, dej, animácia.. v podstate som tu nenašiel žiadny zápor. Však keď bol Egov záverečný preslov, tak som dostal zimomriavky. A aj pri jeho flashbacku do detstva (to je ten meme lol) som bol mierne dojatý. Nechýba tomu ani ten skvelý Pixar humor. Tento film by som odporúčal budúcim kuchárom, je to fajn inšpirácia :) Však každý môže variť!9/10 4.5/5*

Jsou filmy, které mají velké srdce, a Ratatouille k nim bezpochyby patří. Vypráví o krysákovi jménem Remy, který má sen: chce být kuchařem. A ne jen tak ledajakým kuchařem, ale tím nejlepším v Paříži. Osud mu přiřkne nepravděpodobného spojence – nešikovného kuchyňského uklízeče Linguiniho – a jejich zvláštní partnerství vytvoří jeden z nejpůvabnějších tandemů moderní animace. Každý z nich má to, co tomu druhému chybí. Remy má talent a cit pro chuť, Linguini má přístup do světa lidí. Dohromady dokážou něco, o čem by ani jeden z nich sám nesnil. Remy je hrdina, kterému nelze nefandit: je skromný, plachý, roztomile nejistý a přitom posedlý vášní pro vaření. Není to dobyvatel světa, spíše tichý snílek, který věří, že i ten nejmenší tvor může změnit běh věcí. V tom spočívá největší kouzlo příběhu. Filozofií filmu je myšlenka, že opravdové umění často přichází z těch nejméně pravděpodobných míst. Film je triumfem animace, humoru i fantazie, ale především lidskosti. Animace zde není určena pouze dětem. Dospělý divák si v ní najde stejnou radost – a možná i víc. Tvůrci předvádějí ohromující smysl pro detail. Každá rekvizita – od koření přes nádobí až po vybavení kuchyně – působí tak reálně, že máte téměř chuť natáhnout ruku a dotknout se jí. Stejnou péči věnovali i prostředí Paříže. Město zde není jen kulisou, ale živoucím organismem: romantickým, stylizovaným a záměrně přikrášleným až k pohádkové dokonalosti. Příběh přitom není jen vizuální atrakcí. Má sílu dojmout i pobavit a nenásilně připomíná několik prostých pravd: že stojí za to bojovat za svůj sen, že přátelství vyžaduje loajalitu a že i ten nejnepatrnější, nejopovrhovanější tvor má právo dostat šanci. Jedním z nejzajímavějších momentů mého setkání s filmem byl zážitek z projekce v rámci gastronomického večera. Díky projektu Sunset Cinema se totiž to, co vidíte na plátně, objevuje ve stejný okamžik i na vašem talíři. Každý chod přichází přesně v momentě, kdy se objeví ve filmu. Když Remy objevuje kouzelnou kombinaci jahody a sýra, ochutnáte ji spolu s ním. Když číšník odnese z kuchyně polévku, přistane i před vámi. A titulní ratatouille se servíruje přesně v okamžiku, kdy jej ochutná obávaný kritik Anton Ego. Chuť se tak stává součástí příběhu – a u filmu, který se věnuje gastronomii, je to zážitek téměř dokonalý. Zajímavé je i srovnání původního znění s českým dabingem. Slyšel jsem obě verze a česká působí v mnoha ohledech ještě barvitěji. Není to jen subjektivní dojem. V původní americké verzi herci své role namlouvají v prázdném studiu a animátoři teprve podle jejich hlasu vytvářejí pohyby úst a mimiku postav. Čeští dabéři naopak pracují s již hotovým obrazem a musejí se do něj trefit s chirurgickou přesností. Vyžaduje to disciplínu a techniku, která je u nás díky dlouhé tradici dabingu považována za samostatný umělecký obor. Výsledkem je herecký koncert.Oldřich Víznerjako šéfkuchař Šprclík pracuje s hlasem jako s hudebním nástrojem. Když postava šílí, jeho hlas přeskakuje do téměř komických fistulí, z nichž však stále cítíte opravdový, infarktový vztek. Jindy zní jako had, který svou oběť uklidňuje, jen aby ji vzápětí uštkl. Dodává postavě neurotickou energii, která je neodolatelná. Postava Šprclíka navíc nápadně připomíná typ komického cholerika, jakého proslavilLouis de Funès. A nejde jen o vizuální podobnost. Je v tom především ta neuvěřitelná energie: vzteklý křik, mávání rukama, náhlé ztuhnutí těla, grimasy a pohled, kterým postava podezíravě kontroluje okolí. Stejně jako Funèsovy postavy se i Šprclík neustále snaží působit důležitěji, než ve skutečnosti je, a s komickou podezíravostí sleduje všechny kolem sebe.Jan Přeučilzase exceluje jako kritik Ego. Jeho hluboký hlas nese aristokratický klid i lehké mrazení v zádech. Ego zní jako všemocný soudce, který dokáže jedinou větou zničit kariéru. Přeučil nechává každé slovo doznít a tím buduje autoritu postavy. O to silnější je proměna ve chvíli, kdy Ego čte svou závěrečnou recenzi: ledový tón se postupně rozpouští a do hlasu se vrací lidskost. Ten přerod z chladné sochy v dojatého člověka je tak přesvědčivý, že z něj naskakuje husí kůže. Zajímavostí je, že ačkoli český dabing filmu vznikl ve stejném studiu i roce jako verze pro počítačovou hru, tam namluvil Remyho místoMartina PísaříkaDavid Prachař. Rozdíl je však sotva postřehnutelný – jejich hlasy mají velmi podobnou barvu a v některých polohách jsou téměř zaměnitelné. U podobných projektů navíc studia často posílají do centrály Disney několik různých hlasových variant, takže je docela možné, že právě tito dva herci byli už tehdy mezi vybranými kandidáty. Ratatouille není jen animovaný film. Je to radostná oslava kreativity, chutí a odvahy snít. A jestli při jeho sledování ucítíte hlad, pak je to jen další důkaz, že film funguje přesně tak, jak má.