Poločas rozpadu (1987)

Počáteční patetické svíjení „toxikomana“ v šedi ulice spolu se záběry na prosvícený barevný park tak nějak předznamenalo vývoj tohoto dokumentu. Ten bohužel nefunguje jako plnohodnotný příspěvek k tématu, protože neukazuje pro a proti, ale víceméně jen negativní stránku věci (která podle mě tak či tak převládá, ale měl by se dát prostor i „opozici“). Poločas rozpadu je veden formou výpovědi „pravých“ feťáků (o jejichž autenticitě se dá min. v polovině případů s úspěchem pochybovat), černobílých zátahů na toxikomany, „stavů“ (natočených psychokamerou a doprovázené podobně laděnou hudbou) a moralizujícím komentářem. Jinak se dokument snaží být co nejvíc odstrašující (časté záběry na zničené ruce od jehel), a to nejen po fyzické stránce (navíc všudypřítomná smrt), ale také po té společenské (vyděděnost, nemožnost sehnat pořádnou práci, velká šance na zavření). A celé je to nechtěně úsměvné. Ve výsledku průměr, příliš jednostranné.(10.12.2013)