Pieta (2012)

V ázijskej kultúre zohráva dôležitú úlohu koncept obety a istý druh kultu smrti, ktorý môže byť pre ľudí z iných kultúr, vrátane našej, ťažko pochopiteľný. Tento konkrétny príbeh však nie je len o symbolike, ale najmä o pôžičkách, peniazoch, utrpení a biede – témy, ktoré sú univerzálne a aj u nás by k nim vedel nejeden človek zaspievať svoju vlastnú pieseň.

To je coraz vacsia bieda pri komentovani. Houdi sa obmedzi na "Zlaty lev", Karla Chrochta tu niet - sak ani nemoze to komentovat, nie su tu zidia a tymi je Karel posadnuty. Zas vidim mne odporneho Radka, ktory je fundom Dyvyne a tvari sa, ze pise neviemako kvalitne komentare. Korejska kinematografia ma nikdy nebavila, asi ja pre tento film, lichvar so svojou matkou - a na tom je vsetko zalozene. Nuda opat suverenne prevladla, plane kulisy a priserne dialogy. Fakt bieda . 45 %

Říká se, že Kim Ki-duka musí člověk buď milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím. Já se pomalu ale jistě začínám sunout do té první skupiny. Pieta je krutá, na začátku až nechutná, ale kdo vydrží a začne číst mezi řádky, ten pochopí. Pochopí, co chce infant terrible korejského filmu říct. A to na něm mám ráda. To, že svoje poselství tak dovedně skrývá. Ona pravda bývá dost často krutá, a proto Pieta ani jiná být nemůže. A konec? No tak ten byl geniální a natolik nekorejský, že já jsem spokojená.

Jižní Korea má aktuální nezaměstnanost něco okolo 15% populace (jiná čísla hovoří až o 25% ), tzn., že minimálně 8 mil. obyvatel z 50 mil. je bez práce, závislých na sociálních příspěvcích a nežije zrovna v čistotě. Divák nemůže, zná-li danou skutečnost, Kanga odsuzovat, nebo v jeho chování spatřovat monstrum bez srdce. Tím monstrem zde není Kang, ani jeho nadřízený, ani osoby samostatně výdělečně činné, které si bezostyšně půjčují peníze (ačkoliv ví o hrozbě invalidního výběru dluhu). Tím problémem jsou peníze a určitá nemohoucnost je řádně a včas vydělat. Postavy tak spějí k násilnostem a v určitých případech i k smrti.
Ovšem vina v očích dlužníků a jejich rodin padá na Kanga, který podle nich může za jejich (na první zdání) bezvýchodnou situaci. Kang se ale chová ve výběru dlužné částky logicky a morálně ospravedlnitelně, když dlužníky nechává zmrzačené naživu, již však bez dluhů a další hrozby vymahače (jen pokud si znovu nevypůjčí).
Nesmím opomenout symbol terče a obrazu ženy přilepeném na něm, upozorňuje nás na Kangovu nevyrovnanost s ženským pohlavím (též i masturbační scény) což vysvětluje násilí konané na ženách v první půli snímku a na Mi-Son. Později se na terči objevuje Mi-Son, to divákovi symbolizuje vyrovnání se Kanga s osobou matky a následně starost o její bezpečnost.
K samozvané matce Mi-Son: musí hrát, musí hrát láskyplnou a milující matku ačkoliv Kanga z počátku bytostně nenávidí. Scéna, kdy musí sežvýkat „synovo“ syrové maso, aby jej přesvědčila o tom, že ona je vážně jeho „matkou“, je nezapomenutelná stejně jako následující pokus o znásilnění. Jak se ale jejich vztah prohlubuje, začíná pociťovat soucit a nacházet pochopení pro Kanga, jeho jednání a život. Něco podobného se děje Kangovi, ve scéně s mladým otcem či mnichem na vozíčku u klášterní zdi, dokonce ve scénách s Mi-Son (než dojde k její sebevraždě) připomíná poslušného chlapečka v předpubertálním věku, kterému matka (případně žena), kterou by vnímal jako respektovanou milující autoritu, vždy chyběla.
Finální sebevražedná jízda Kanga není nakonec bolestným koncem jako spíše vysvobozením z bolesti, kterou po smrti "matky" nechce a nedokáže snášet a smířit se s ní. Mi-Son docílila svého.

Kim Ki-duk se vrací k tématu splácení dluhů [vizSamaritánka] - tentokrát nejen přeneseně, nýbrž doslova. Se zápletkou jako Aischyla.
Hlavním Kim Ki-dukovým trikem zůstává roubování nečasového příběhu na vytříbený, ale neokázalý, skoro dokumentární vizuál. Formální stránka a prostředí vymahačů nedokáže zakrýt, že jsme zcela v Kim Ki-dukově světě, který zabydlují hrubě přitesané čisté figury a autarkické vztahy,no strings attached. Železnou logiku tragédie mateřské lásky koření obrazové i dějové excesy, rytmus událostí tepe s pravidelností volně nastaveného metronomu k vyvrcholení, které si lze v krystalicky jasné rovnici snadno spočítat předem.
Což je výtka silné stránce filmu.
Kim Ki-duk,Pietuv to počítaje, představuje zvláštní anachronistický exemplář vítané filmařské prostoty pro diváky, kteří si rádi odpočinou od jemných psychologických studií.
O tom, zda je či není to kýč, jsem se ještě nerozhodl.