Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003)

Jaro přineslo natolik fascinující zážitek nad příběhem o provinění a trestu v tak osobitě cizokrajním podání, z civilizace tak silně přírodní a kouzelně prosté, že se tomu léto ani s návalem spousty další vody před barákem na korejské samotě u lesa nemohlo vyrovnat. Podzim mě ale nadchl spoustou vizuálního umění s nevšední hrou s malováním i vydlubáváním znaků národního obrázkového písma, stejně jako úhledně aranžovaných všech předmětů a postav kolem, a v neposlední řadě zpestřující krimi zápletkou. Zima pak zmrazila až magicky tragickým zvratem a velmi silným pocitovým prožitkem podávaným v hudbě a obrazech z ledově zamrzlé přírody. Pak už zbývalo jen závěrečné naštvání na spratka, který se nepolepšil ani s příchodem nového roku a musím hlásit, že natolik škodolibý závěr s dalším ublížením zvířecímu tvorovi mi k celkové náladě vůbec nesedl. Po většinu času jsem si nicméně dokázal v tomto dílku najít v Kim Ki-dukově poetice nemalé zalíbení.[80%]

*Pět ročních období v lidském životě* Člověk se rodí a roste; pozoruje, nasává, učí se, dívá, poznává. Posléze dospívá a podléhá vášním, touhám, připoutává se a trpí, dělá chyby, padá, zvedá se, přemýšlí a zase se učí. Dozraje; myslí si - mám ve všem jasno: konečně vím, kdo jsem a co (ne)chci. Zanechává potomky, následovníky. Tělo stárne, umírá (?). // Jaro, léto…se v symbolech vyjadřuje přesně a bez jakéhokoliv obelhávání; jsme schopni odvozovat hlubší významy bez vodění za ruku, bez explicitnosti v obrazech a v dialozích (téměř žádné). I když buddhismus je hybnou sílou zápletky (5. roční období) vklíněným do smyslu a nálady filmu, být či nebýt jeho vyznavačem, znátSútru srdcenevytvářejí podmínky, abychom porozuměli.Pokud ovšem chceme.

Vzhledem k tomu, že buddhismus jsem již porozuměl, tak mi tento film neřekl nic nového a intelektuálně mě neobohatil. Neříkám však, že film nemá co říct. Filmařsky mi působivej nepřijde takřka vůbec, takže mě ani nikterak nezaujal svým stylem - tím, jak určené koncepty tematizuje. Vypravěčsky to strhující není, protože scénář by se vešel na jednu stranu a neni tedy dán důraz na nějaké vystupňované vyprávění, ačkoliv film o něčem přecijen vypráví. V buddhismu však taky jde o klid, mír a vyhasnutí - nikoli o výživné drama či zábavu. Mé hodnocení každopádně vypovídá o tom, jak moc na mě film zapůsobil.

Kruhový půdorys slavného snímku v sobě skrývá urobora právě tak jako smyčku donekonečna se vracejících životů. Neotřelá imaginace se spojuje s úsilím o maximální věcnost a prostotu a nezáludné spojení obou různosměrných vykročení přináší divákovi – obraz za obrazem – vytržení i zklidnění. Mnohé by se dalo vytknout: vedle hudební složky, která s meditativním viděním značně disonuje, především naturalistické znázornění mučených zvířat a jejich usmrcení. To už je opravdu nepřijatelné a nelze to ospravedlnit ani režisérovým úsilím integrovat do svého vyprávění tu nejbanálnější možnou analogii.

Krásný i drsný snímek o tom, proč je budhismus horší než křesťanství. V budhismu si všechno vyžerete sami, v křesťanství vzal tu oběť za lidi na sebe Bůh sám. ***** Je to můj první film od Kim Ki-duka a čekal jsem něco trochu jiného, ale rozhodně nejsem zklamaný. Bylo to tiché, krásné, plné emocí a, pro mne poněkud nečekaně, dost drsné. A to je super. Proto bez váhání dávám 5 aster, ale druhým dechem dodávám, že jeho filmy asi nebudou pro každého. Ale to už je asi, 4 roky po jeho smrti, dostatečně známo.