3-iron (2004)

V posledních pár týdnech jsem viděl několik jihokorejských a japonských filmů a zjištění, které/jaké se mi líbily hodně a které/jaké už tak moc ne, mě překvapilo. Čekal bych totiž, že Tarantinem (kterého považuju za filmového boha, ale GOAT je samozřejmě Scorsese) oblíbené kouskyOld BoyaIchi the Killer, kterými se nechal ve své tvorbě, především u Kill Billa, inspirovat, mě posadí na zadek, avšak nestalo se. Nejsem fanouškem filmů, které se označují jako artové filmy, a už vůbec ne filmů, ve kterých se moc neděje a režisér v jednom několikaminutovém záběru divákovi sděluje, že svítí slunce, a pseudointoši jsou z toho na větvi a v recenzích sdělují světu, že znají slovo minimalismus. Kim Ki-dukův 3-iron do kategorie artových a minimalistických filmů spadá, ale na rozdíl od zmíněných neartových, které by měly být mému filmovému srdci blízko, mě ohromil. Ve filmu je mininum dialogů, minimum nebo žádné vysvětlování, přesto i běžný divák pochopí, co film sděluje a divák neběžný, který ve filmu nesleduje jen příběh a chce se kochat obrazy a hudbou, si přijde na své jako u málokterého jiného filmu.

To je divné. Mám pocit, že tu někdo je.Film, který přesvědčivě vysvětluje, proč se vám v bytě občas přesunují předměty, kam mizí jídlo a proč nefungující spotřebiče občas naskočí. Nebo proč se na vás žena začne usmívat, když to předtím dlouho nedělala.
Kim Ki-dukovy filmy se obvykle vyznačují rozpětím mezi promyšlenou, ale strohou a civilní formou a zápletkou, jež jakoby čerpala z pohádek a mýtů. To platí i proTrojku: železo. V ní se již dosti bizarní příběh o krátkodobém nájemníkovi cizích bytů promění v ještě méně pravděpodobný o nenápadném, vlastně docela neviditelném superhrdinovi.
Splynutí formy a obsahu, které je možná zakotvené v korejském spontánnějším přijímání iracionálních fenoménů, působí na evropského diváka velmi silně. Jak konstatuje citát na konci filmu:Těžko říct, jestli svět, ve kterém žijeme, je sen nebo skutečnost.Nevíme ani s jistotou, jak to viděl Kim Ki-duk. Problém vyřešil tím, že se ontologickému problému úplně vyhnul.

Stylisticky velmi osobitý film a pocitově minimálně neotřelý zážitek... v průběhu kterého jsem ale občas nedokázal zůstat plně na jedné vlně. Nejdřív jsem nebyl schopen sdílet romantiku ve stylu, v jakém ji předkládá režisér – vkrádat se do cizích bytů, s úchylkou sledovat cizí lidi v cizích prostorách, na čas se zbavit potenciálního soka v milostném trojúhleníku násilím, případné neštěstí doslova zakopat pod zem, ignorovat naléhavý telefonát v okamžiku vážného neštěstí a zasněně u tohoto všeho prožívat téměř nekonečná lásky vzplanutí... mi přišlo někdy spíše zvrácené, než romantické. Jenže jakmile se v polovině obrátil film z romance na krimi, nejen se otevřel přímý pohled z druhé strany případu, ale také následné události poskytovaly stále větší možnosti pro soucit. Pak ještě mi místy nebyla jasná mlčenlivost obou postav, tedy proč se oba hlavní hrdinové ve vypjaté konfrontaci, ani proti částečně křivému obvinění ničím nebrání – pokud jsou skutečně němí, proč nedávají tuto skutečnost a další pocity najevo gesty? Ovšem několik scén od okamžiku vhození do vězení mě definitivně donutilo přistoupit na pravidla velmi specifického světa, v němž se řada postav na všech stranách zákona chová velmi svébytně (často spíše činem, než slovem), a vnímat stále víc tento snímek především pocitově, včetně jisté propasti mezi vysněným světem a skutečností. Pak už zbývá jen problém, že k závěru ke mně tahle romance nedolehla tak, jak nejspíš měla a na chvíli i pocitově „opustila“. I z toho důvodu vyšší hodnocení zatím nedávám. Poté, co jsem na ten specifický styl přistoupil a překvapilo mě více zvratů i emočně nečekaně silných scén, jsem nicméně uvažoval i nad 4 hvězdičkami...[70%]

Dokonalosť nepotrebuje veľa slov. Na poetiku tohto filmu sa treba nastaviť a nie je to celkom jednoduché pozeranie. A pritom je to tak nádherné. S Kim Ki-dukovou realitkou sa zoznámime s niekoľkými kórejskými domácnosťami, ktoré v čase neprítomnosti majiteľov využívajú hlavné postavy ako prechodný domov. Počínaniu Sun-hwa dokážeme ľahko porozumieť, nakoľko jej situácia nie je ideálna. Dôvody, ktoré vedú Tae-suka k vstupovaniu do súkromného života iných výmenou za drobné protislužby nepoznáme. Zvláštne intímna romanca, ktorá sa dá interpretovať rôznymi spôsobmi a pritom vôbec nemusíte byť golfový fanúšik.

Kouzelná kompoziční hříčka s geniálním soundtrackem, ve které se toho moc nenamluví, a přesto k pozorovateli promlouvá každé gesto a každý pohled. Je to maximálně pohlcující, ladné a vstřícné. Jak postupně mlčenlivý protagonista odemyká prázdné domy, později i se svou mlčenlivou souputnicí, poodkrývá ta (méně pěkná) zákoutí duše jejich obyvatel, která jinak zůstávají ukrytá bezpečně pod povrchem. Aby nedošlo k mýlce, není to nikterak "těžce" artové a dokonce se odvážím tvrdit, že ani ne deprimující. Tenhle film má docela přímočarý děj a Ki-duk Kim se ho nebojí použít, aby během nevelkého prostoru (stopáž je sympaticky střídmá) dovedl postavy tam, kde se můžou zajímavě rozvíjet. Do interpretace pointy se pouštět nebudu a raději nechám tenhle divácký zážitek zrát.