Passe ton bac d'abord... (1978)

Pialat je mistrem realismu v pozitivním i negativním slova smyslu. Realismem se označuje mimo jiné i francouzské malířské hnutí po polovině 19. století. Snažilo se výrazovými prostředky co nejvěrjněji zachytit okolní svět, navíc si bralo za inspiraci často lidové, tehdy vesnické prostředí (i odsud "realismus"). Nejznámějšími představiteli jsou např. G. Courbet, J.F. Millet a další. Že vám to mnoho neříká? Že se vám víc líbí impresionismus, expresionismus, kubismus atd.? Tedy ta hnutí, která se oprostila od spárů mimésis a skutečnost se nesnažila jen imitovat, ale přerušit její zdánlivě zjevný tok a v oněch zneklidňujících mezerách jít dál než může poskytnout sebevěrnější empirie? Stejně tak je to s Pialatem - koukáte na něj a říkáte si, že je vše přesně tak jako v reálu. To je samozřejmě "opravdové umění" (umění ve smyslu mistrovského zvládnutí vytčeného předmětu) a je nutnou smeknout klobouk tam, kde myriády jiných režisérů tragicky pohořeli. Na druhou stranu ode mne Pialat nikdy nedostane pět hvězd právě proto, že jeho vyjadřovací jazyk patří do předminulého století. Nikdy nepřekvapí, nedá člověku víc, než předtím sám věděl, protože realitu přeci zná nejen umělec, ale i divák...(07.10.2014)

Passe ton bac d'abord (česky něco jako "Nejdřív odmaturuj"), je Pialatovou kinematografickou ilustrací deterministického chaosu v sociální sféře. Jak známo, deterministický chaos je jev, který je deterministický ve smyslu existence příčinné souvislosti mezi příčinami a následky a chaotický v důsledku nepředvídatelnosti důsledků na příčinách (prof. Janíček promine, že jsem mu tuhle definici sprostě šlohnul :-) ) A přesně tohle sedí na bandu devatenáctiletých výrostků pocházejících z dělnických rodin průmyslového města Lens. Tato banda prochází životní fází, která je zlomová pro jejich budoucnost - čeká je složení baccalauréatu (obdoby naší maturity); ale místo učení a přemýšlení o dalším fungování v životě si plnými doušky, ale s neskrývanou frustrací, užívají nevázaného sexu, kouření trávy a vysedávání u sklenky v kavárně Caron. Kluci to zkoušejí se všemi holkami v dosahu a ty ochotně přijímají role "les petites putains". Všichni touží z toho Zapadákova zmizet; "odjet do Paříže a tam si sehnat práci" je jakýmsi imaginárním rájem, únikem do lepšího života. Všichni členové bandy se chovají naprosto chaoticky a nepředvídatelně, jenže jejich jednání je pevně vymezeno zakořeněním v místě jejich rodiště a třídy s pevnými vazbami. Scéna se svatbou zřetelně dokumentuje faktickou nezpřetrhatelnost těchto vazeb. Mladí nechtějí být jako jejich rodiče, myslí si, že jsou už dál a chtějí žít skutečný život. Divák ale vidí, že ti mladí nejsou nic zvláštního, že jsou stejní, jako jejich rodiče, že žijí život, který je předem nalinkovaný a točí se v kruhu, že budou žít naprosto stejně. Mladí se nechtějí v devatenácti ženit a mít hned dítě, přesto nakonec vstupují do manželství bez lásky a k maturitě docházejí s pětiměsíčním břichem... __Velice syrový a takřka dokumentární styl Pialat zesiluje angažováním neherců z místní dělnické komunity. Zvláštní je, jak se popis života těchto lidí v 70. letech dá bez větších úprav přenést do současného Česka. Tyto určité šablony jsou prostě univerzální. V určitých momentech Passe ton bac d'abord připomíná Clarkovo drama Kids nebo Dolanovy Imaginární lásky, ale lze se na film dívat též jako na myšlenkové pokračování Pialatova debutu Nahé dětství. Velice zajímavý film.(09.09.2012)

Nepotřebuji víc. Tady je toho až až.(06.10.2025)

NEJDŘÍV ODMATURUJ...Dionysos a liborek film vystihli.(23.06.2024)