Van Gogh (1991)

Fanatik svého osobního realismu a možná nejpozoruhodnější z francouzských režisérů své generace se ve "Van Goghovi" vyhnul všem pastím, do kterých obvykle padají životopisné snímky. Hodnověrnost prostředí, postav a situací, které tu dosáhl, je malým zázrakem. Co kritici pokud vím neberou na vědomí: navzdory názvu je Pialat, v jistém smyslu pokračovatel literárních klasiků 19. století, takřka stejnou měrou zaujat slavným malířem jako ženami kolem něho. Godard prý nešetřil chválou.

Nebudem písať, že zábery širokých polí a zelených lúk pripomínajú impresionistické obrazy, pretože pravda je taká, že naopak impresionistické obrazy pripomínajú skutočnosť. Život Van Gogha bol iste zaujímavý. Aj jeho záverečná fáza. Výlety do prírody, nová láska, nevestince, kopa sexu, maľovanie, hádky s bráchom, depresie. Pialatov starší film však pôsobí na mňa príliš televízne, aby ma dokázal vtiahnuť tak, ako by mal. Neviem si totiž predstaviť, že ho sledujem na veľkom plátne na nejakom festivale. Mám pocit, že mnohí by tam zaspali. Ak by bol kratší, alebo ak by bol pri tejto mohutnej dĺžke výpravnejší a menej chladný, splnil by svoj účel možno aj dokonale. Vzhľadom na viacero tunajších plných počtov sa ale asi viac jedná o otázku vkusu.

Van Gogh jenom potvrzuje dlouhodobé prokletí, které stíhá žánr životopisných filmů. Jsou příliš uctivé, seriózní, dlouhé - a obvykle nudné, bez chuti a bez zápachu. Život, přinejmenším jeho poslední etapa byla v případě Vincenta van Gogha přitom fascinující. Mohlo z toho vzniknout strhující psychologické drama člověka zmítaného ztrátou víry v sebe sama a vyhořením, navíc obtíženého obavami z chatrného zdraví i existenčními problémy. Místo toho vidíme unavený film bez jiskry, kde hrdina připomíná víc leklou rybu. Celkový dojem: 40 %.

Nepovažujem tento príspevok do životopisných filmov o van Goghovi za vydarený. Nezodpovedá mojej predstave vytvorenej prevažne z knihy a jej vynikajúceho filmového prepisu. Dúfal som, že tento film, vymedzený poslednými dvoma mesiacmi maliarovho života, môj dobrý pocit ešte znásobí. Opak je pravdou. Predstaviteľ van Gogha fyziognómiou, ani správaním nezodpovedal mojej predstave a režisér sa v nejakej nepochopiteľnej snahe sústredil iba na nepodstatné udalosti v jeho živote. Málo sa maľovalo, o to viac sa pilo a flámovalo. Bol som týmto nepomerom sklamaný obdobne ako u filmu o Johnnym Cashovi. Samozrejme, že scenárista a režisér majú svoju autorskú licenciu aj na takéto osobité videnie. Ja mám zasa licenciu ich videnie neakceptovať.

Poslední měsíce života van Gogha... Kdysi jsem četl Stoneovu Žizeň po životě, ale je už to pár desítek let, a tak si tenhle závěr nepamatuji, ale pravděpodobně jde o dost věrnou rekonstrukci. Film sám jako by se dělil na dvě části. Jaro a léto na venkově v Auvers-sur-Oise jsou naplněny zdánlivým uklidněním jeho choroby po pobytu v Saint-Rémy. Něžné přátelství s dcerou doktora Gacheta pro Gogha znamená mnohem méně než pro Margueritte. Tato část se vyznačuje velkou barevností a krásnou civilností v projevu herců, zvláště představitelka Margueritte A. Londonová je velice přesvědčivá. Přelomem je první pobyt u bratra v Paříži. Tehdy jako by se vracel mezi starými známými prostitutkami tam, kde před léty jeho psychické problémy začaly a následná návštěva Margueritty v Paříži nedokáže van Goghovy deprese upravit do stavu, v němž se ještě nadějně nacházel na jaře... Záhadou zůstane, jak byl van Gogh smrtelně raněn, on sám se smrti nebránil, protože se mezi lidmi cítil cizincem... Tato druhá část už postrádá lehkost části první, možná je to i délkou filmu, že divák nedokáže zůstat soustředěný... Ale rozhodně to nebyl špatný film.