Obyčejní lidé (2009)

Žhavý letní den, lenošná bezděčná smrt, znepokojující netečnost. Když nastavíte páčku svědomí do pozice OFF, je zabíjení de facto všední banalitou. Říkáte, že tuhle funkci nemáte? Nepřeceňujte se.. Neúprosný minimalista Perišič se pomocí statických záběrů, ospalého tempa a strohých dialogů snaží donutit diváka, aby se prohraboval v myšlenkových pochodech ústřední postavy, ale řekněme si upřímně, který blázen by se o to dobrovolně snažil..

80 minutový film a polovina času jsou nudné zdlouhavé scény.
Rozhodně 20 letý Dzoni, který se stal profi vojákem aby v civilu nemusel hledat marně práci, podle mého úsudku nemá naprosto jakékoliv výčitky svědomí, když si jako sólista z nudy odstřelí mladičkého zatčeného....a vlastně ani nakonec neví kolik bylo výstřelů - kterými připravil o život jiné lidi.

V titulcích filmu uvedeno: režie Vladimir Perišić.

Sice jsem nemel to stesti slyset promitacovy prupovidky, ale diky sugestivni atmosfere filmy by mi bylo pri jeho sledovani horko, i kdyby v sale bylo - 20.

,,Dostali jsme za úkol zlikvidovat nepřátele! '' ----- Tento film včera dávali na Film Europe, náhodou jsem se na něj přepl a hned od počátku mne zaujala ta dlouhá nekonečná jízda poskakujícícho autobusu zabíraná kamerou zevnitř přes siluety řidiče a velitele skrze přední sklo. Ticho umocňovalo jen řazení a změna otáček motoru. Hned mi bylo jasné, že koukám na něco co bude zajímavé. Obsah pak napověděl, že to zřejmě bude ještě zajímavější. Říkal jsem si - aha! Moderní neruská verze Čekisty! Nu, nebylo to tak. Z filmu mám rozporuplné pocity a rozhodně mně nerozhodil jako Čekista. Přemýšlím proč. Zda to bylo podáním režiséra a nebo jistou mojí otrlostí? Objektivně přiznávám, že coby fanda do válečných snímků jsem už viděl lecos a tak viděl film, kde se odehraje několik poprav zkrátka neohromí. Možná kdybych koukal na jiný typ filmů a na toto náhle narazil, byla by situace jiná. Z obsahu můžeme tušit děsivý duševní přerod vojína Dzona ve vraždící monstrum, které však na konci začnou rozebírat výčitky. Nevšiml jsem si ve filmu žádných nelidských vojenských podmínek a film vlastně nijak nešokuje byť se o to snaží. Odsouzení jdou v klidu na smrt snad s vyjímkou jednoho o jehož duševním zdraví jsem pochyboval a který zemřel po úderech pažby do hlavy. I zde ač se jedná o akt brutality divák nevidí nic co by neviděl jinde. S přibývajícími popravami jsou vojáci postupně opíjeni rakií, takže o ,,hrdinových'' výčitkách se dá jen stěží uvažovat. Zaujme tak spíše sama kamera, dlouhé statické záběry na trávu, kůru borovice, oprýskané omítky opuštěných domů. Je z něj cítit silný kontrast horkého balkánského léta s vrkáním hrdliček v korunách stromů přerušovaný single shoty z automatických pušek do zad klečících obětí. Pokud bych měl vypíchnout nějaké významnější momenty tak je to rozhovor s jedním odsouzeným a rádiová komunikace velitele jednotky ze sedadla autobusu. Velká škoda, že tam té psychologie postav nebylo trochu víc. Cítím z toho trochu kalkul... Tři poslední cigarety. * * *(14.10.2016)