Niko Pirosmani (1969)

Proč nevypadají zvířata ve skutečnosti jako na obrazech Niko Pirosmaniho? Protože se přírodě tak dobře nevyvedla! Nicméně nezoufejme, evoluce ještě není u konce ...Pravděpodobně díky kráse, kterou Pirosmani našel v naprosto obyčejných věcech, byl lidmi tak milován. Na ponožkách značky Altersocks můžete vidět jeden z jeho neslavnějších obrazů s názvem Rybář. ...Pirosmani požadoval za své obrazy pouze "workman's wages" (Paul Simon), protože věděl, že by jinak neprošel uchem jehly. ... S Pirosmaniho obrazy jsme se setkávali na jejich přirozeném místě. Kde je jejich přirozené místo dnes?

Tento štýl naivnej maľby mi veľa nehovorí, zato život gruzínskeho umelca bol nepochybne zaujímavý. Celý život trel biedu, chľastal podobne ako Toulouse-Lautrec a vymaľoval snáď všetky vinárne v Tbilisi. Disponujem dokonca informáciou, že na jeho obrazoch prevláda čierna farba preto, lebo mu ju zadarmo dávali výrobcovia rakiev. Veľa jeho obrazov je namaľovaných na vývesných ceduliach obchodov, takže spod maľby občas presvitá nejaký ten nápis typu „tabak" alebo „magazin". Toto poňatie je čisto umelecký film, veľké prázdne miestnosti, lyrika, sem-tam folklór. Nebolo to zlé, mohlo to byť lepšie.

Poetický film o trudném údělu malíře, který se nehodil do oficiálních škatulek, je zpočátku plný pestrých barev a světla. Postupně se teplé barvy vytrácejí a zůstávají odstíny hnědé a šedé, černá a bílá. Filmové obrazy mají precizní kompozici, a tak při jakémkoliv zastavení filmu vzniká dokonalá fotografie. Barevné ladění vyjadřuje nejen náladu snímku a postupný osud malíře, ale i protiklady, z nichž je nejvýraznější černá a bílá (chlapec utíkající krajinou a zastavující se krátce u ovčích stád a ve vinohradu) nebo červená a bílá (žena sedící u stolu v šeřící se krajině). Vedle nádherných filmových obrazů pracuje režisér i se symboly, byť některé jsou spíše na divákovi (Poslední večeře páně). Když je Pirosmanovo dílo oficiálně odsouzeno, nemůže se člověk zbavit pocitu, že je to alegorie na sovětskou společnost a její diktát v rámci umění. Protože se tento malíř stal inspirací nejen pro ruské avantgardní umělce, ale i pro západoevropské, byl možná ve druhé polovině záměrně stylizován do podoby francouzských a nizozemských impresionistů. Krásný film s výbornou hudbou.

"Co tu děláš? - Umírám". Nikolaj Pirosmanišvili je svobodný člověk. Jeho skutky řídí pouze ON sám, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohatému zvýší cenu, s chudákem se rozdělí. Jeho obrazy jsou všude kolem...pro každého. Ač zkoušen osudem a proradností lidských povah, stále si zachovává tvář. Svou vnitřní pravdu, o které dumá povětšinou zcela sám v dřevěném kamrlíku pod činžovními schody. Připraven přijmout vše, co má přijít. Komorní, avšak obrazově výjimečně laděný snímek s nádhernými výjevy všeho druhu, vypravující příběh o pokoře k životu, upřímných myšlenkách a přáních pro druhé.

V každom okamihu sa skrýva krása. Len ju treba vedieť nájsť (Inak to, že zmyslom života je krása, vravia aj súfisti). To ukazuje príbeh maliara, ktorý kašľal na komerčný profit. V ňom horel len oheň tvorcu a len tvorcu. Oheň obchodníka a kalkulátora ceny vlastného diela bol mu neznámy, respektíve tam nebolo ani iskričky obchodného zápalu. Na týchto mantineloch sa inak láme zásadný spor medzi solidaritou a konkurenciou ako princípmi životného postoja. Na materiálne zázemie maliar kašľal. To sú ľudia, ktorí dokážu svojim dielom vydolovať z hlbín tvorivých počinov zlato. Nekompromisne. Bez ohľadu na známosti a očakávania okolia. Bez ohľadu na rodinu a komunitu, v ktorej sa pohybujú. Nie je ich veľa. Ani filmov o nich. Okrem toho: tie obrazy majú v sebe neskutočnú silu. Obrazy prezentované vo filme, no taktiež obrazy filmu samotného. Možno sledovať opakovane. Koľkokrát len dá sa, z filmu o Nikovi nálada skvostná ide: zdá sa.