Lovecké výjevy z Dolních Bavor (1969)

(NNF)Zatímco v druhé polovině čtyřicátých let se v Německu znovu vyrojily heimatfilmy, jež svou inklinací k tradičním hodnotám a idyle venkova fungovaly jako forma úniku, na konci šedesátých let Peter Fleischmann LOVECKÉ VÝJEVY Z DOLNÍCH BAVOR pojal jako metaforu možného podhoubí, z kterého vyrostl fašismus. V rámci hitlerovského totalitního zřízení byli taktéž perzekuováni homosexuálové, což je hlavní výchozí bod, kolem kterého se točí zápletka Fleischmannova celovečerního debutu na motivy divadelní hry Martina Sperra, který zde ztvárnil ústřední roli štvance._____ Hlavní hrdina Abram ovšem není homosexuál, přestože je za něj považován, protože tuto hypotézu nemáme nikdy potvrzenou: názor ohledně jeho orientace si děláme dle drbů (spojení vězení a "čuňačin" - z heterosexuálního muže se nestává homosexuál, pokud je ve vězeňských sprchách donucen k sexu) a zkreslených pohledů vesničanů (vypadá to, že svádí retardovaného chlapce, ale daná scéna je nahlížena z perspektivy kolem projíždějících). Naopak je nám domnělá Abramova homosexualita vyvrácena, když je potvrzeno, že něco měl s místní ženou povolných mravů._____ Přesto jde o queer film, jelikož ani jedna z postav zde není zcela normální a výchozím bodem je (domnělá) homosexualita. Podstatné je pro celé dílo totiž determinující prostředí venkova, kde jsou nevzdělanci plní předsudků, kteří všechno "proti přírodě" a "přirozenosti" považují za špatné, jediný možný únik je do města. Napadnutí základů heimatfilmu je to, co činí LOVECKÉ VÝJEVY Z DOLNÍCH BAVOR zásadním počinem, který po právu získal dvě německé ceny (za film pro Fleischmanna a pro herce Michaela Strixnera), až pak by se mělo ocenit obrazo(a zvuko-)borectví (černobílá kamera zajišťující naturalistický feeling a kontrapunktické užití hudby).(01.01.2011)

Mám rád takovéto filmy o lidech plných předsudků, filmy, kde je těžké hledat kladnou postavu. Vždyť hlavní "hrdina" zde zkouší svádět mladého přitroublého chlapce a nakonec spáchá skutek, který odsuzuje snad každá společnost bez rozdílu. Namísto ustáleného procesu identifikace s hlavním hrdinou tak sledujeme panoptikum různě omezených lidí, kteří pod rouškou jediné správné morálky páchají na svém bližním zlo. "Lovecké výjevy z Dolních Bavor" při tom nejsou moralizující, jen poukazují na to, jak důležité jsou některé základní lidské vlastnosti jako je tolerance a že takovýmto vlastnostem je třeba se učit. To je nejlépe vidět ve scéně, kdy paní učitelka nahání děti na zabijačce do školy a jedna starší paní říká: "My jsme se taky moc neučili a podívejte, co z nás vyrostlo." Film má tak trochu nádech výsměchu falešnému vesnickému štěstí, což krásně ukazuje invenční dvojí použití uklidňující hudby, která nejprve zní při záběru na rochnící se prasata a pak při onom loveckém výjevu.(17.11.2010)

Reakce na romantizované heimatfilmy, Fleischmannův dlouhometrážní debut podle hry hlavního mužského představitele Martina Sperra, je naturalistickým náhledem na skutečné poměry venkova (žádný klid, mír či harmonie). Tradiční dějová osa a stereotypní model postav tohoto "žánru" se v konstantně hlučném, neutrálně pojatém, sugestivně působícím díle ztrácí a do popředí jsou zdůrazněny tyto motivy: primitivnost a "odpudivost" charakterů (vesničané odsuzují homosexuála, chlapi zneužívají místní děvku, potomci jsou bez rozmyslu vychovávání ve špíně a okolí chlastu, sprostoty a přízemnosti zdejšího žití), zároveň však i fakt, že takový život je záležitostí pro tvrdé nátury (snad v patnáctiminutové podrobné scéně zabijačkového hemžení se nikdo nezdráhá pracovat s kudlou a ani děti neodvrací zrak) a konec konců i skutečnost, že jsou vesničané se svým způsobem života spokojení (záverečná hostina a veselí).(16.11.2010)