V roce se třinácti úplňky (1978)

(V původním znění česky:) Co to má znamenat? Ty svině, ty nemáš žádnýho čuráka! Ty jsi ženská! To je ale kunda...Elvíra to nemá jednoduché. Elvíra je totiž chlap, který si nechal extrahovat identitu v Casablance. A nebyl to začátek tak nádherného přátelství, jak by si možná přál/a.
Fassbinder udělal vše možné, aby diváka propastem Elvířina zoufalství přiblížil - vzal ho na jatka, kde by Elvíra v souladu se svým profesním zaměřením opět ráda pracovala. Pouští [Viscontiho/Mannova] Gustava Mahlera a Roxy Music. Nechává podstupovat utýranou osobu nikdy neustupujícímu ponižování. Hrdina, jehož sexuální naturel zůstává přes všechny křiklavé nápovědy poněkud nejasný, prochází kafkovsky temnou poutí z prošlapaného bytu do 16. patra kanceláří bývalého přítele Antona Saitze a zpět do podzámčí, aby nenašla nic, co by poskytlo možnosti utišit zoufalství.
Byv v jistých ohledech ne-senzitivní ignorant, na příčiny Elvířiny bolesti jsem se napojoval jen obtížně. Fassbinder s publikem ignorantů bezpochyby počítal a proto vše zařídil tak, aby bylo enigma obestírající hlavní postavu dokonale neodolatelné a odhalování striptýzově rafinované. Jestliže pod sukni nechává hrdince nahlédnout pod sukni již před úvodními titulky, hrdinčinu minulost odhaluje stydlivě.
Drobty vedou od jedné falešné stopy k další, abychom vyšlo najevo, že pod negližé příčin je jen tma. A že některým lidem (v jistých dosti konkrétních situacích) není pomoci.
Tragédie má ale poskytovat dle autorit na slovo vzatých když nic jiného, alespoň katarzi těm, kteří jsou vzdáleni alespoň na šířku tří diváckých řad. Fajn. Naštěstí jsem tentokrát neseděl úplně vpředu.

Mé první setkání s filmografií Rainera Wernera Fassbindera, jemuž jsem po tomto snímku bezmezně propadl. Je to již spousta let, ale pamatuji si to skoro jako by to bylo včera, natolik na mě tento film tehdy zapůsobil. Výjimečná podívaná, které není rovno. Sekvence z jatek patří k tomu nejsugestivnějšímu, co jsem kdy viděl.

Jedno se chlapíkovi musí nechat – s divákem se nemazlí a nevolí snadná řešení. Neobsadí do hlavní role kocourka jak cumel, abychom mu drželi palce už od začátku, sympatie a pochopení si pěkně vybuduje od počátečního odporu. Všechno je nasyrovo, jako to porážení krav na jatkách – nehezké interiéry, nepříjemní lidé, neotesaný, přerývaně vrstvený zvuk. Ponor do osudu a duše jedné nešťastné transky je poctivý a hluboký, všechno, jenom ne líbivý. Přesto mě osud Elvíry nezasáhl tak, jako tenMarthin, snad pro odtažitost tématu – nebyl jsem (přes svůj jemnocit) znechucen či odpuzen (všechno to nechutné a odpudivé dává totiž dobrý smysl, není samoúčelné), jen jsem nebyl plně vtažen. Bylo to ale teprve první zkouknutí, nechávám si tudíž hvězdičkovou rezervu na příště.

Fassbinderov asi veľmi osobný film, ktorý bude ťažšie stráviteľný aj pre jeho priaznivcov. Vyžaduje maximálnu sústredenosť a asi aj viaceré pozretia, pretože je napechovaný množstvom rýchlo podánavých myšlienok v nie zrovna ľahko pochopiteľných frázach. Zápletku nahrádza filozofovanie, napriek tomu to nie je ťažkopádny film, jeho dĺžka mi vôbec neprekážala. Nereálnosť situácií a chovanie postáv sú tu dovedené takmer do extrému, čo pre mňa paradoxne predstavovalo ten najzaujímavejší faktor filmu. Trochu mi pripomenul neskoršie, málo divácke Godardove filmy. Dávam nižšie hodnotenie, pretože Amok a Martha boli ľahko pochopiteľné a uchopiteľné hneď na prvý krát.

Fassbinderův vhled do nitra jedné zničené bytosti je sugestivní a mrazivý. Vnitřní nenaplněný život Elviry je natolik rozleptaný, že i vnější realita nabírá destruktivní konec. Ovšem její vnímání života a smrti je pokřivené nezávisle na tom, jestli je Elvira žena nebo muž. Když se vysloví o utrpení zvířat před porážkou jako o kráse vykoupení, že smrt je rozměr, který dává smysl jejich životu, vysloví tak ortel z hloubi duše. Vzápětí nás Fassbinder nechá na jatkách v té kráse vydatně vykoupat...
Také klid, s kterým Elvira sleduje sebevraždu oběšením, dává tušit, jak postupně tato volba-nutnost získává na síle. Elvira nezvládá vlastní existenci jako takovou a skutečnost, že změna pohlaví nic nevyřešila, je toho důkazem... Osobně mi k hlubšímu prožitku pomohl dokument o samotném režisérovi. Jeho život i předčasné umrtí jsou pro mě důležitým kontextem zrovna pro tento film.