Lillian (2019)

Film silný obsahom a myšlienkou, dostatočne (pre niekoho až nudne) sa ťahajúci pomalým tempom - rovnako ako Lillian ťahajúca sa z New Yorku až po *SPOILER*. Film, kde hlavná hrdinka nemusí povedať ani slovo a aj tak je jej dokonale rozumieť. Myslím si, že v súčasnej dobe má film omnoho väčší presah ako sa pôvodne zamýšľalo. Jedna * zrazená za dlhšiu (podľa môjho gusta!) minutáž, jedna * pridaná za autentickosť. Film by mal byť povinná festivalová jazda.

Částečně antropologický dokument o venkovské americe, částeně přírodovědný dokument o americké přírodě, míň už drama o Lillian samotné. Ta jenom chodí, občas něco ukradne, nikdy si jí nikdo nevšimne a za celej ten rok ji nikdo s ničím nekonfrotnuje a ve filmu figuruje víceméně jenom jako spojovák jednotlivých výjevů. Ty jsou moc izolovaný, krátký a povrchní na to, aby mohly samy o sobě cokoliv hlubšího sdělit. Vykořisťování indiánských rezervací pro suroviny nebo socioekonomickou zkázu Detroitu fakt neshrne dvouminutovej proslov náčelníka na protestu proti ropovodu ani pársekundovej pohled na pobřeží. Navíc je často zjevný, že jsou ty výjevy psaný na sílu, což je něco, co u mě každej film sráží silně dolů. Kdo se chce a dovede u Lillian dojmout, prosím, já jim to přeju, ale já na silnej zážitek potřebuju víc než když se čistě mechanicky napsaná postava prochází po thriftshopu, kde zrovna "náhodou" majitelka komusi telefonuje a vysvětluje, jak měla kdysi super restauraci a teď nemá skoro nic, protože tajfun, lidi se odstěhovali a byznys dojel.... Sorry ale to je prostě tak povrchní, že to nedávám. Sledovat Lillian byl tak trochu masochismus; měl jsem to v půli vypnout a netrápit se.

Zajímavé jak skoro až na kost se dokáži ztotožnit s outsidery jako Martin Riggs, Tommy, Patrick McMurphy  Alita atd. no bude to možná tím že já sám jsem tak trochu ztroskotanec a plně se dokážu vcítit do této mladé, krásné, smutné  hrdinky a prožívat s ní její i nechtěná dobrodružství s její touhou najít snad obyčejné štěstí, lásku, klid a hlavně domov. Mistrovský a ve své až dokumentaristické nehranosti a opravdovosti skvělý počin.

Mohol to byť celkom slušný dokument o Severnej Amerike a jeho obyvateľoch, keby to nebolo také rozťahané. Toľko k žánru dokument. Ak by som mal dielo hodnotiť ako filmový príbeh, jedná sa z môjho pohľadu o ďalšieho "nešťastníka" po vzoreÚteku do divočiny. Ešte šťastie, že neskončila v nejakom opustenom Ikaruse, lebo aj ten by museli dať zošrotovať, aby nelákal ďalších a ďalších podobných zúfalcov. A že bol príbeh natočený podľa udalosti z r. 1927? Tým horšie. Vtedajšia Lillian si nemusela vedieť spočítať dve a dve, ale táto tu nevyzerala úplne vypatlaná, keďže sa evidentne vedela pohybovať podľa mapy. Aj keď človek nikdy nevie, lebo chcieť preplávať z Aljašky cez Beringov prieliv niekde na Čukotku, len tak v kanoe, bez skúseností a kvalitného vybavenia, to nie je známka nezlomnej vôle a odhodlania, ale nedostatočného IQ.

Lillian aneb Mnoho povyku pro nic. Dlouhé pěší putování mladé ženy napříč Spojenými státy už bylo ve filmu zachyceno realističtěji - viz Divočina - a obraz plíživého rozpadu amerického středozápadu je mnohem působivější ve snímcích jako Nebraska či Za každou cenu. Nízkorozpočtový film, navíc bez scénáře, nechtěně připomíná donekonečna natahovanou televizní reklamu na skotskou: Den odchází, Johnie Walker přichází... Až na to, že namísto Johnieho přichází i odchází pouze Lillan. Nic o ní nevíme a ani se o ní nic nedozvíme – to proto, že o ní nic neví ani režisér (viz níže) a tím, že mlčící Patrycja Planik po celý film prakticky nehne brvou, působí spíše jako android bez citu, než jako živoucí bytost, která by musela během cesty dlouhé přes 9 000 km prožívat spoustu emocí, starostí, obav a úzkosti. Předobrazem Lillian byla téměř o celé století dříve poněkud záhadná postava východoevropské služky (nikoliv tedy prostitutky!), snad Rusky(?)... či Polky(?)... nebo Estonky(?), která se tehdy měla pěšky vydat z New Yorku přes Behringovu úžinu údajně do Ruska - na otázku, kam jde, odpověděla prý pokaždé pouze: "Jdu na Sibiř". Má-se-za-to, že do cíle zřejmě nikdy nedorazila, přičemž s sebou podle všeho měla mít na této cestě pouze dvacet dolarů a - vycpaného psa... Ano, opravdu to celé trochu působí dojmem, jako by za vším stál samotný Jára Cimrman a jeho mýty opředené a nikdy nenalezené divadelní drama s názvem Na horách, tam je švanda. Celá cesta měla oné Lillian Původní trvat čtyři roky, a tak ty zánovní boty, které si Lillian Filmová v průběhu cesty nazuje, jsou zřejmě boty sedmimílové, protože těch těžko uvěřitelných 6 000 mil v nich urazí během pár týdnů. Na konci díla se pak zničeho nic objeví s dějem nijak nesouvisející záhadný filmový přílepek: není to onen mýtický vycpaný pes, zato reálný, Rusy rozporcovaný keporkak - jakoby si "protřelý rakouský dokumentarista" řekl, že když už se k tomu nachomýtli, bylo by škoda záběry ve filmu nepoužít. Kdo ovšem v průběhu filmu usnul a probudil se až v jeho samotném závěru, mohl by snadno podlehnout mýlce a nabýt dojmu, že už sleduje úplně jiný film - nejspíše necenzurovaný přírodní dokument z produkce BBC. Jedna * za Yukon, kde lze ještě dnes kromě medvěda kupodivu narazit i na bobra.