Léto ztracených polibků (2000)

Poetický letní film, který je jaksi statický, ale působí hlavně atmosférou, přičemž o nějaký impuls k životu se na malém gruzínském městečku stará čtrnáctiletá Sybilla. Základní otázku, kterou si po shlédnutí tohoto lyrického díla pokládám je: " Kde v Gruzii sakra sehnaliPierra Richardaa co mu dali do pití, že o tomhle filmu pak básnil v rozhovorech" ( ikdyž když ho sehnal iDan Svátekdo svéhofilmu...)

Koukatelný, chvílemi humorný snímek o bizarním složení obyvatel jednoho gruzínského města/městečka. Když pominu fakt, že se tam všichni chovají jako blázni (nejvíc hlavní hrdinka, se kterou cloumá puberta), vypravěče na začátku a na konci, jenž vysvětluje název filmu (který je našroubovaný až hanba), a škodu, kterou filmu způsobil český dabing (i když je zde patrná snaha, přesto by některé situace vyzněly méně pateticky a ubláboleně, kdyby byly ponechány v původním znění (např.to s tou "mrtvou hvězdou")), tak se jedná o docela povedené, pěkné dílo, které je zas trochu jiné. (Tematicky ale bohužel ne, spíš zpracováním plus tou bizarností.) Díky krásné krajině Gruzie, snímané někdy koncem léta, má film atmosféru, a já dala hvězdičku navíc - z nostalgie. V Gruzii se mi totiž moc líbilo. A taková malá zajímavost: není zcela jednoznačně poznat, aspoň v prvních minutách filmu, do kterých let má být děj filmu situován. Ve Tbilisi jsou uličky a zákoutí, která už desetiletí vypadají úplně stejně - nedochází k modernizaci ani renovaci budov, často nedochází ani ke zcela základním opravám. Domy se zde bortí doslova tak, že se do nich zhroutí střecha. Nakonec byla jediná možnost spolehnout se na Emanuelle, film z roku 1974, na který se obyvatelé města jsou podívat do kina, ale bohužel není jisté, že šel film v Gruzii do kin právě tento rok.

Zrejme majú Gruzínci len podobnú náturu, ale mal som z tohto inak milého, živelného filmu pocit, že sa občas za každú cenu snaží vyvolať kusturicovskú atmosféru. Toto by som mu vytkol a potom ešte trochu nedotiahnutý scenár. Ale ináč veľmi príjemná oddychovka, v ktorej by som sa ale medzi postavami nechcel nájsť...

Ten film mě vysloveně políbil. Už dlouho mě při žádným filmu nebylo tak strašně příjemně, jako tady. O tomhle filmu mluvil v jednom rozhovoru strašně hezky Pierre Richard a protože si Pierra jako umělce a bohéma nesmírně vážím, hrozně jsem toužil po našem setkání. Musím se přiznat, že chvíli jsem si říkal, bože co člověk to magor, jenže oni všechny ty neortodoxní postavičky a jejich mnohdy absurní situace se poměrně rychle tak nějak samy od sebe ubytovaly v mým srdci. Ve filmu je hodně záběrů na mladší nahou holčinu, takové guzínské lolitkování, ale ani trošku to nepůsobí slintácky nebo úchylně. Téma lásky je tady zprácovano všemi esencemi, humorně, romanticky, absurdně, ale i tvrdě a nekompromisně. Poetičnost filmu obstarává výborná práce kamery, některé kompozice jsou fakt výstavní a skvěle napasovaná hudba. Film není žánrově možný jednoznačně zařadit a možná proto se mě tak moc líbil. Já tady písmenkuju, ale v hlavě mě pořád jedou scény z toho filmu. Zkrátka jsem objevil svou další velkou filmovou lásku.

Krásný filmek, který pohladí po duši, je z něj cítit taková ta atmosféra klidných starých časů, žádná uspěchanost, krásné, poetické a krásné. Když se byli v kině podívat na ,, erotický " film Emanuella, tak jsem si se širokým úsměvem na tváři vzpomněla, jak jsem jako pubertální ucho, četla tajně knihu o této prostopášnici, a jednou tam má Emanuella sex s gruzínským námořníkem s knírkem, který by mohl být její dědeček... A to jsem vyprskla smíchy, protože v tomhle filmu mají skoro všichni gruzínci knírek a vypadají neuvěřitelně vitálně, takže třeba je knížka podle skutečné události. Zpět k filmu, překvapilo mě, že gruzínky jsou neuvěřitelně krásné ženy, s aristokratickými rysy a taky pěkné potvory, vzhledem k tomu, jak je režisérka zobrazuje. Zatímco silní dominantní muži, kteří vykonávají důležitou funkci jsou v jejích filmech jinak, fouňové pod pantoflem, kteří se nechávají v klídku podvádět, aby měli od bab klid a jejich bábovka se v klídku nechala někde našťouchnout sousedem ve křoví, ale prostě pohoda života. Nevím proč, ale tento film mi připomíná naš film Jízda, tou pohodou, kterou vyzařuje. A námořník hledající se svou bárkou moře, to už byla jen sladká tečka na závěr.To mi za bůh ví proč připomnělo pana Wericha. Tento film, Vám prostě něco připomene, dětství, mládí, co já vím... Navíc hudební podklad od Gorana Bregoviče je klasicky zajímavě zvláštní, tak jak to mám od něho ráda.