Amélie z Montmartru (2001)

Tak tento snímek mě naprosto okouzlil a to jak po vizuální, tak po filmové stránce. Režisér vytvořil svět, který působí téměř pohádkově, ale zároveň si zachovává lidskost a jemnou melancholii. Každý záběr je pečlivě komponovaný, barvy jsou syté a stylizované, což dodává filmu jeho nezaměnitelnou atmosféru. Děj sleduje plachou a uzavřenou Amélii. Její postava se rozhodne nenápadně zasahovat do životů lidí kolem sebe a pomáhat jim nacházet štěstí. Na tom je krásné, že nejde o velká gesta, ale o drobné, promyšlené činy, které mají obrovský dopad. Postupně přitom Amélie objevuje i vlastní touhy a učí se otevřít světu. Na příběhu se mi nejvíc líbí jeho hravost a originalita. Film si pohrává s detaily, drobnými radostmi i zvláštnostmi každodenního života. Každá vedlejší postava má svůj vlastní příběh a charakter, což vytváří bohatou mozaiku lidských osudů. Herecké výkony působí velmi autenticky. Audrey Tautou je v roli Amélie naprosto přirozená - její mimika, drobná gesta i vnitřní nejistota působí uvěřitelně a zároveň okouzlujícím způsobem. Stejně tak vedlejší postavy nepůsobí jako kulisy, ale jako skuteční lidé se svými radostmi i trápeními. Celkově krásně vytvořené dílo, které dokáže zahřát, pobavit i dojmout. Je to film, který připomíná, že i malé věci mohou mít velký význam. -"I like to look for things no one else catches."

Divný film plný divných lidí, kteří dělají divné věci. Má svébytnou atmosféru (divnou). Proč se z toho ale stal takový kult, to mi teda nejde na rozum. Kdysi jsem jej už viděl a pamatoval jsem si jenom to, že mě moc nechytil. Teď jsem si jej u příležitosti 25 let od premiéry dal podruhé a chápu proč.

Tento film má veľmi blízko k dokonalosti a spolu s Nedotknuteľnými je to vrchol francúzskej "feel good" kinematografie. Od začiatku sa divák usmieva a dojíma nad príbehom Amélie a jej večnému snívaniu a pomáhaniu druhým a hľadaním celoživotnej lásky. Tie detaily, kde niekedy za pár sekundovým snímkom stálo toľko práce, že si to ani nevieme predstaviť. Film tak ľudský, že roztopí aj toho najväčšieho pesimistu a bručouna. Ja som tiež večný snílek a lietam často v oblakoch, preto som sa v tých krásnych veľkých hnedých očiach Audrey Tautou stratil. Jeden z mojich obľúbených francúzskych filmov.

Tak Amelia je jeden z filmov, kde v hodnotení proste musím ísť proti hlavnému prúdu. Možno za tým budú aj prehnané očakávania, že film, ktorý patrí medzi najobľúbenejšie a najlepšie hodnotené napokon nie je úplne môj šálok kávy a tak úplne mi nesadne. Ako nemožno mu uprieť originalitu či občasnú bizarnosť a vtipnosť niektorých scén a postáv. Ale filmu podľa mňa chýba hĺbka a ucelenejší príbeh, a čo sa týka Audrey Tautou, jej postava je síce roztomilá, ale často aj otravná, manipulatívna a dotieravá. Dej sa občas nezmyslene rozťahuje a režisérov farebný fetišizmus vizuálu občas skôr škodí ako pomáha. Je to len jednoduchý a príjemný film, ale nič viac. 60%.

Trvalo to, ale přece jsem si k tomuto filmu cestu našel. První cca půl hodina mě moc nebavila, ale potom se mi ta vlna optimismu a dobré nálady, která z filmu přímo pryští, zaryla hluboko do kůže. A samozřejmě navíc to má Audry Tautou, která tu vypadáý jako nadpozemská víla. Bez ní by si to snad ani nešlo představit. Popravdě řečeno, ještě před samotným koncem jsem byl rozhodnut dát 4*, ale nějak mi to nedá nedat tu pátou. Možná kvůli té Audrey, možná kvůli těm bláznivě krásným nápadům jako např pohlednice s trpaslíkem (Pitomio Okamura se tady evidentně inspiroval pro své dovolené pro plyšáky - doteď jsem netušil, jaký je ten Pitomio romantik, měl jsem ho jednoduše za vychcanýho zmrda :)).