Květinářka (1972)

Tak jsem konečně viděl nejslavnější a lokálně nejoblíbenější severokorejský film, kterým je tenhle velkolepý muzikál podle divadelní hry velkého Kim Ir-sena. Samozřejmě jsem čekal velké budovatelské dílo o nesmírně trpící korejské ženě, která neskutečně brutálně trpí pod útlakem Japonců, ale že z toho vyleze tak moc drsně vyděračský film, o tom se mi ani "nesnilo". Tady už na začátku je všechno těžce tragické - extrémně chudá rodina, kde matka dře dnem i nocí (doslova), aby splatila nesplatitelné dluhy, starší dcera (a hlavní hrdinka filmu) se snaží prodávat květiny, které nikdo nechce, teta, která ji chce prodat do otroctví jako gejšu, bratr je z politických důvodů ve vězení a mladší sestra je slepá vinou chování bohaté rodiny, která ji o zrak připravila. Tohle je výchozí situace a vše bude ještě mnohonásobně horší, včetně ztrát... prakticky všeho, co jde. A samozřejmě se bude i pateticky umírat! Vše je samozřejmě těžce černobíle vykreslené, každá postava má předem daný a skoro neměnný charakter, po tom minimum pozitivního vždy přijde na oplátku ta největší rána a nic nezlehčují ani muzikálové-operní vstupy, které jednak znějí všechny stejně, ale hlavně jsou neméně tragické. Vše dojde dokonce tak daleko, že je SPOILER divák utvrzen v tom, že všechny kladné postavy umřely (!!) a není žádná naděje. Ale aby se ukázalo, že komunismus je velká spása, zničehonic znovu ožijí hned dvě, později tři postavy z této rodinky a začnou budovat novou, samozřejmě po všech stránkách dokonale utopickou společnost, kde chudá třída bude vládnout a nějaký velký vůdce z jejich řad ji bude hrdě vést k rozkvetlým zítřkům - což je ostatně poznat i tím, že ústřední květinářka na konci už neprodává ta luční košťata, ale přenádherné pugety zářící všemi barvami. A rudá samozřejmě dominuje. KONEC SPOILERU Vše je natolik vyhrocené do extrému a natolik to citově vydírá diváky, že to až vytváří novou dimenzi vydírání, kdy vás to, místo silného slzavého údolí nebo naopak stále většího vzteku ze vší té umělé manipulace, nakonec spíš dokonale vyčerpá a já po zhlédnutí ani pořádně nevěděl, jak to zhodnotit. Je tu tolik tragických momentů, že by z toho šla naprosto lehce udělat perfektní parodie, ale vší té tragédie je tolik, že jsem se tomu ani moc nesmál - a že by to v tolika místech šlo, zvlášť když v tomhle bych jen těžko narazil na zábrany. Řemeslně je to vyloženě typický severokorejský film - dlouhé, uondané záběry, co nejvíc detailů či výrazně (v rámci možností) stylizovaných celků na trpící ženy, určitá reálnost natolik vytracená, až to působí jako fantasy. A samozřejmě i obří důraz na květiny a bědující chudinu, ale to už se dá očekávat automaticky. Přitom se nedá říct, že by Hak Pak neuměl, jen prostě vytvořil typický film své země - naprosto odlišný a rezervovaný od jakékoli jiné kinematografie. Přitom s jihokorejskou má mnoho společného, už jen tím patosem a neustálým brekotem (popravdě ten tu, spolu s písněmi, tvoří skoro celý film), ovšem oni si to dokážou pojmout vyloženě po svém. Je to do jisté míry nesnesitelné, ale zároveň vyloženě nevídané. Slabé 3*

Ač si Kim Ir-sen říká co chce, ale tohle podle mne není nejlepší KLDR film. Hlavní hrdinka je krásná, pracovitá, poslušná, prostě je ztělesněním všech cností socialistické korejské ženy. Scénář ji nutí neskutečně trpět, takže bych se ani nedivil, kdy nakonec přišla o ruce a nohy. Postavy jsou černobílé, jakákoliv honorace je zlá, kolaborující s Japonci (jejich nenávist je pochopitelná), jako v každém KLDR filmu. Krásné exteriéry, pěkná hudba i dobré herecké výkony. Jen by mne zajímal osud vzbouřených vesničanů, ale to nám filmy (radši) nikdy neříkají.

Na jednu stranu je to celkem ucházející film, na tu druhou brutální propaganda. Místy to bylo k nepřežití depresivní, jindy děsivé ideologicky. Nikdy více.

Při sledování jsem chtěla umřít.

Chvílemi jsem sice nevěřil vlastním očím, ale na konci, když se všichni sešli, to jsem i slzu utřel.