Kurutta kadžicu (1956)

Významný snímek, který mimo jiné předznamenal nástup japonské nové vlny a pinku eiga v 60. letech 20. století. Režisér Nakahira šokoval zejména velmi otevřeným zobrazením života mládeže, která se věnuje ničím nezatíženým hříšným životům. Navštěvují kluby, touží po sexu, kouří a nepohrdnou ani alkoholem. Jakožto přímý předchůdce pinku eiga sice nesplňuje téměř žádné žánrové požadavky, přesto je zejména v sexuální rovině velmi otevřený. Mezi jednotlivými postavami milostného trojúhelníku chtíč přímo jiskří, čemuž napomáhá i kamera, která toto sexuální napětí téměř dokáže přenést až na diváka. Pro jisté formování pink filmu je však nejdůležitější vztah obou chlapců k Eri a jeho závěrečné vyústění.(17.03.2010)

Významnou filmovou vlaštovku, která předznamenala japonskou novou vlnu, natočil režisér Kó Nakahira podle předlohy spisovatele Šintaró Išihary. A jaká je to rozkoš! Zatímco se ve filmovém průmyslu tyčí pevnosti Ozuova či Kurosawova formátu, střihnul si tento tehdy třicetiletý režisér odvážnou smyslnou impresi o pošetilé a tragické první lásce. Důležitým toposem je pláž a přímořské letovisko zalité letním sluncem. To také dalo název subkultuře, o které vypráví Nakahirův film - taijózoku, sluneční klan, vlastně tedy mládež oslněná sluncem, kterou nezajímá politika, ale pouze surfování, večírky a randění (podobnými filmy jsou například Tajó no kisecu či Šokei no heja). Tento důraz na tématiku mládí měl být navíc marketingovým tahem, neboť kvůli televiznímu vysílání docházelo k menší návštěvnosti kin a velké společnosti jako Nikkacu či Šóčiku potřebovaly znovu přilákat diváky. Kontroverze těchto filmů byla však taková, že měly problémy s cenzurou a dalším významným snímkem zpracovávajícím tuto tematiku je až o čtyři roky pozdější Jošidův debut Rokudenaši, který spolu s Óšimovým filmem Taijó no hakaba (Pohřeb slunce) linii filmů o slunečním klanu ukončuje. Sám Nagisa Óšima o Kurutta kadžicu píše toto (citát obsahuje spoiler):"V červenci 1956 Kó Nakahira poznamenal, že sluneční klan byl veleben v Tajó no kisecu a kritizován v Šokei no heja. Já jsem těmito filmy však pohrdal do té doby, než se objevilo jeho Kurutta kadžicu. Pak jsem cítil, že ve zvuku trhané sukně a hluku motorového člunu, který rozpáral staršího bratra, mohou citliví lidé slyšet kvílení racků ohlašujích nový věk japonské kinematografie."(05.07.2009)

V jazzovém dýmu zahalený tragický příběh milostného (bermudského) trojúhelníku. Chytré, svižné, provokativní a s kvalitními dialogy.(12.04.2025)

komentář:http://criterionreflections.blogspot.cz/2010/08/crazed-fruit-1956-295.html#!/2010/08/crazed-fruit-1956-295.htmlhttp://homepages.sover.net/~ozus/crazedfruit.htm(17.08.2017)

Jednoduché, s lehkostí podávané, snadno stravitelné, přesto obsažné. Dostaly-li ode mě Masumurovy Kuchizuke *****, nemohu nejspíš jinak ani zde... Pikantní je, že autor předlohy Shintaro Ishihara (který si ve filmu, spolu se svým bratrem, i zahrál) se v r. 99 stal starostou Tokya.(17.08.2009)